A tak i Jan Schneider zasvěceně píše
o tom, že jsou to poslanci, kdo se brání omezení vlastní imunity
– aniž by jedním jediným slovem zmínil, že to byli právě jím
kritizovaní poslanci bez ohledu na politickou příslušnost, kdo si
dobrovolně imunitu omezil. A je příznačné, že tezi o tom, že
poslanci dělají pravý opak, rozvíjí na základě ničím
nepodložených zpráv z blíže nespecifikovaných „sněmovních
kuloárů“.
Jan Schneider zcela zamlčuje (je otázka, zda
vědomě, či nikoli), že to byla skupina poslanců – konkrétně
předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová, její místopředsedové
a předsedové všech pěti poslaneckých klubů, kteří už 1. září
2011 společně předložili návrh novely Ústavy ČR, jejímž
cílem bylo omezit trestněprávní procesní imunitu poslanců a
senátorů pouze na dobu trvání jejich mandátu. V důvodové
zprávě k návrhu tehdy autoři novely jasně
zdůraznili:
„Předkládaný návrh novely Ústavy reaguje
na dlouhodobě akcentovanou absenci platné ústavní úpravy, kterou
by byl přiměřený rozsah imunity poslanců a senátorů. Imunita
má chránit fungování komor Parlamentu, jejichž členové mají
mít možnost v souladu se svým slibem svobodně a nerušeně
vykonávat svůj mandát. V žádném případě nemá a nemělo jít
o zakotvení neodpovědnosti jakožto osobního privilegia,
stavějícího poslance a senátory do nadřazeného postavení ve
srovnání s ostatními občany České republiky.“
Jan
Schneider ovšem postupuje ve své mystifikaci ještě dále: nejenom
že zamlčuje existenci tohoto návrhu, ale vůbec neinformuje o tom,
že ho Poslanecká sněmovna schválila, a to 8. února 2012 – ze
161 přítomných poslanců hlasovalo pro přijetí návrhu novely
Ústavy ČR 156 poslanců a nikdo nebyl proti, pět poslanců se
zdrželo. Jen pro upřesnění je třeba dodat, že ke schválení
návrhu novely bylo zapotřebí nejméně 120 hlasů – to znamená,
že pro návrh novely hlasoval výrazně vyšší počet poslanců,
než bylo toto požadované minimální kvórum.
Sněmovna
není „jednohlavý“ orgán, ale dvousetčlenné těleso, v němž
se střetávají hlavní politické koncepcePokud tedy sněmovna
napříč stranickými kluby a výraznou většinou přítomných
poslanců podpořila omezení imunity zákonodárců, můžeme se
ptát, proč pan Jan Schneider tuto skutečnost ignoruje? A proč
ignoruje i to, že tuto novelu Ústavy neschválil Senát? A proč
ignoruje to, že zástupci všech poslaneckých klubů tuto novelu
předložili znovu 14. června 2012? To se zřejmě totiž panu Janu
Schneiderovi nehodí do jeho konstrukcí. Kdyby totiž místo
používání vágního termínu „sněmovní kuloáry“ hledal
věcné informace tam, kde skutečně jsou – tedy v orgánech
sněmovny či u poslanců –, překvapeně by zjistil, že mezi
realitou a jeho fikcí je rozdíl asi jako mezi kuloáry a
okuláry.
Shrňme závěrem: rádoby fundovaný komentář
pana Jana Schneidera vychází ze špatných premis a ústí logicky
ve špatné závěry. Navíc si účelově vybírá jen některá
fakta, zatímco jiná, podstatná, zcela pomíjí. A nakonec pověstně
směšuje hrušky a jablka: Sněmovna není „jednohlavý“ orgán,
ale dvousetčlenné těleso, v němž se střetávají hlavní
politické koncepce. Logicky v něm proto dochází k názorovým
střetům, přesto však v něm právě v otázce omezení imunity
došlo k nalezení společné vůle.
Marek Benda
člen
místní rady
místopředseda oblastního sdružení
místopředseda
poslaneckého klubu PČR