Vážený pane místopředsedo, vážení poslední dva páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, tak po sérii edukativních faktických poznámek, které myslím trvaly něco přes půl hodiny, tak několik poznámek k tomuto návrhu zákona a zejména k tomu, co diskutujeme, to jest oné teritorialitě exekutorů.
První poznámka se týká přítomnosti či nepřítomnosti opět ministra spravedlnosti. Jestli si vzpomínáte, tak ve středu mi tady vykládal, jak strašně rád chodí do Sněmovny a jak je tady dneska nejčastějším hostem, že ho to tu opravdu začalo bavit, a že opravdu na příští volební období, až bude zvolen v Praze, tak se mimořádně těší. Tak vidíme, že tady má exekuční řád. Vím, že je to poslanecký návrh. Ale nepochybně ten, koho by to mělo zajímat nejvíce, je ministr spravedlnosti. Nijak ho zde dneska nevidím. Asi má nějaké důležitější povinnosti, než jsou exekuce, teritorialita a další drobnosti, které se projednávají v této Sněmovně.
Bohužel problém je ten, že značná část věcí, na které je tady poukazováno v debatě, by měla být řešena, měla být řešena právě v exekučním řádu, který by měl zpracovat ministr spravedlnosti, nikdo jiný, speciálně otázku vícečetných exekucí, toho, jakým způsobem je dostat, aby byly alespoň pod jedním exekutorem, a dalších a dalších věcí, ale které nemáme, které nám opakovaně jenom slibují. Pak čtyři měsíce před volbami přinese plošné oddlužení všech, kteří dluží příliš moc, ze kterých budou mít jenom insolvenční správci, diví se, že mu to tady hodíme na hlavu, že řekneme, proč bychom měli nechávat vydělávat insolvenční správce, jaký to dává smysl. Ale skutečné řešení žádné.
Návrh kolegů z komunistické strany, a víte dobře, že já se jich zastávám fakt málokdy, tady leží tři roky, je bezproblémový. Dneska to vypadá, že ho všichni schválí. Ale tři roky se čekalo a tři roky vládní koalice svojí většinou bránila jeho projednání, protože přece ministr spravedlnosti přinese jiné, lepší, komplexní řešení, které vyřeší úplně všechno. (Od zpravodajského stolku zazní: Systémové řešení.) Systémové řešení. Ano, systémové řešení, jak mi napovídají kolegové. No tak vidíme, kolik nám komplexních, nových, lepších, systémových řešení přinesl. Nepřinesl vůbec nic. Musíme projednat návrh, který tady kolegové z komunistické strany mají tři roky, a teď ho tedy konečně slavně schválíme. Tak to je první teze.
Druhá teze, která se týká oné slavné teritoriality. Upřímně řečeno, já mám tu výhodu, že jsem před těmi cca 16 lety, když se zákon o exekutorech schvaloval, byl jeden z mála, který pro něj nezvedl ruku. Aniž bych měl nějaký úplně tehdy jasný pocit a cítění, proč to je špatně, tak jsem měl někde vevnitř, říkal jsem si, zdá se mi, že to není úplně dobře nastavené. Nepotřeboval jsem pro něj zvednout ruku. To znamená, nejsem viníkem toho, jak byly exekuční úřady tady založeny, jakým způsobem vznikaly. A myslím, že všichni ti, kteří pro to tehdy hlasovali, si pak po měsících a letech drbali šišku a říkali, no nejsem si úplně jist, jestli jsem si to takhle představoval. Myslím, že ta představa byla opravdu jiná, ne toho, že vzniknou tyhle gigantické úřady. Nicméně vnikly.
Problémy, které s nimi jsou spojené, řešíme 12 let v kuse. Každý ministr přináší opakovaně... Myslím, že spousta věcí se uklidnila. A spousta věcí, na které je tady dneska poukazováno, typově jako náklady na exekuce, náklady na cestovné, jsou deset let vyřešeny. A jestli někdo tady cituje takové příběhy, tak jsou to příběhy, které jsou dávno, ale dávno neplatné, resp. jsou to příběhy, které proběhly, mnohdy byly vůči těm nespravedlivé, ale dneska už v žádném případě proběhnout nemohou.
A dnes za teritorialitou stojí jenom větší část exekutorů. Jenom abychom to věděli. Ano, exekutorská komora si odhlasovala, že chce teritorialitu, protože je tam víc těch malých proti těm velkým, a ty chtějí přerozdělení. Ti chtějí přerozdělení a ti chodí a říkají, přerozdělte nám ten trh. Bude to tak spravedlivější. Každý budeme mít jistou svou část balíčku. Každý si budeme vymáhat bez ohledu na to, jestli je někdo schopný, nebo neschopný, vymáhá spravedlivě, nebo nespravedlivě, dělá chyby, nebo nedělá chyby. To všechno jsou věci, které by měly být postihovány jiným způsobem než teritorialitou. Upřímně řečeno, jsem hluboce přesvědčen o tom, že i do vládního programového prohlášení se to dostalo jenom proto, že to byla nejjednodušší teze, která vypadá vznešeně: vyřešíme otázku teritoriality.
Už paní ministryně Válková a pak výrazně stávající ministr, když si začali dělat skutečný obraz toho, jaké problémy jsou v exekucích, tak velmi brzy pochopili, že teritorialita je jenom vnitřním soubojem jednotlivých exekutorů o to, kdo kolik bude mít z toho balíku na trhu, a že nepřináší žádné pozitivní řešení pro zejména dlužníky. Zejména pro dlužníky nepřináší vůbec nic. Budete mít prostě smůlu, jestliže bydlíte v okrese, kde je schopný nebo neschopný, zlý nebo spravedlivý, nemáte žádnou šanci. Pro věřitele naopak přináší samozřejmě komplikace, protože zejména centrální věřitelé by najednou místo osmi, deseti, patnácti nasmlouvaných exekutorů, se kterými komunikují, jich museli mít 160, aby opravdu mohli pokrýt celou republiku.
To si myslím, že říct, že to je exekuční lobby, jak řekl kolega Karel Fiedler, kterého si jinak hluboce vážím, tak exekuční lobby lobbuje právě za teritorialitu. Jejím zájmem je a usnesením exekutorské komory je: prosaďte teritorialitu. To je zájmem té většiny exekutorů, kteří si chtějí rozdělit ten balíček případů jinak. To je druhá teze.
Tak já jsem velmi opatrný. Nebudu pro to hlasovat. A dokonce se odmítám zavazovat, že do příštího volebního období, kde věřím, že budeme v mnohem silnější sestavě a že to budeme my, kdo bude sestavovat vládu a tvořit vládní programy a prohlášení, tak ani tam se nehodlám zavazovat, že by teritorialita byla řešení. Ano, jsou věci, které řešeny být mají. Je to právě otázka vícečetných exekucí z jednotlivých domů, kde by bylo potřeba, aby byly sloučeny, i kvůli zaměstnavatelům a dalším, protože je to pak strašně nepřehledné. Ale není to otázka teritoriality, která by zachránila dlužníky.
Současně si opravdu přiznejme, že dlužníci, vždycky je na začátku nějaká jejich chyba, ať už vědomá nebo nevědomá, ať už související s tím, že se zadlužují neodpovědně nebo že někde jenom zapomněli zaplatit pokutu, bydlí na jiných adresách, kašlou na přebírání pošty, ale téměř nikdy těch opravdu případů, kdy někdo těžce onemocněl a přestal být schopen splácet, asi takové jsou, ale téměř nikdy, a i tam se samozřejmě dá řešit mnohem dřív a žádat o různé splátkové kalendáře a rozložení a pomoc rodiny a pomoc přátel a dalších. A mnohdy se takové věci dají dohromady. Vždycky je to o tom, že někde je ze začátku dluh, na který kašlu, který, mám pocit, že ono to nějak dopadne, a pak se strašně divím, že ho nejsem v nějaké situaci splácet. A já si tady myslím, že opravdu, říkával to tady poměrně často pan kolega Blažek, který upozorňuje to, stát a jeho občané, resp. požadavky na občany, nejsou jenom práva, ale jsou také povinnosti. A jestli mám dluh, tak je mojí povinností ten dluh zaplatit, a ne pak chodit po světě a do novin vykládat tklivé příběhy, jak mě nějaký zlý exekutor chce exekuovat, protože já chudáček jsem se zadlužil. Vždycky jsem se já nějak musel zadlužit, vždycky tam musí být soudní rozhodnutí. Není to rozhodnutí toho exekutora. Musí tam být vykonatelné soudní rozhodnutí, které řeklo: Ano, milý pane nebo paní, dlužíš a musíš zaplatit. A teprve potom může nastoupit nějaká exekuce a dokonce máme dneska samozřejmě předexekuční výzvu: Zaplať, nebo se rozeběhne. Těch procesů je tam velmi mnoho.
Tím, že je tady poukazováno, že už se blížíme téměř ke konci dnešního jednání, že bych neměl prodlužovat své vystoupení nade všechny meze, souhlasím s tím. Vězme, že návrh kolegy Ondráčka si zaslouží podporu, i když nic moc nepřinášel, myslím, že vyrovnává tu míru spravedlnosti mezi zletilými a nezletilými, vůči kterým není plněna vyživovací povinnost, a že návrh kolegy Marka Černocha si naši podporu při vší úctě k Marku Černochovi prostřednictvím pana předsedajícího nezaslouží a myslím, že si ji nezaslouží ani do budoucna. Děkuji za pozornost.
