Zatímco dnešní porodnost v ČR činí 1,45 dítěte na jednu ženu, v nejúspěšnějších státech EU - Irsku a Francii - jsou dvě děti na jednu ženu v produktivním věku.

Pro srovnání, v afrických zemích, které jsou hlavním zdrojem migrace do zemí EU, je to 5 dění na jednu ženu. S každým desetiletím se tento trend prohlubuje a nezvrátíme-li ho, mohou se již současné generace Evropanů stát svědky pádu našeho společenského řádu v té podobě, jak ho po poslední staletí známe.

Jedním z faktorů, který rozhodne o našem bytí a nebytí je porodnost. Naše současná politická elita se nevěnuje tomuto jádru problému, ne. Oni radši budou dál pořádat politické tanečky okolo jeho důsledku jako je například otázka důchodů. Přitom bude-li naše průměrná rodina mít 2 - 3 děti, vystačíme si s prvním tak zvaným průběžným důchodovým pilířem a zůstane-li u nás porodnost na současné úrovni, nepomůže nám v budoucích desetiletích ani deset nových důchodových pilířů.

Společnost sestávající z důchodců, pobíračů   sociálních dávek, státních úředníků a několika málo procent pracujících lidí, se nevyhnutelně zhroutí jako domeček z karet. To není žádné strašení, nýbrž nevyhnutelné hospodářské pravidlo, které nemělo během lidských dějin výjimky. Volám potom, abychom se stali Nigérii, abychom snad zakázali porody, antikoncepci a zaměstnávání žen? Kdepak, právě v tom je ona pointa věci: Jediným naším trumfem je primát kvality nad kvantitou.

Stačí nastavit společenská pravidla tak, aby se nemohlo stát, že čtyřčlenná rodina se dvěma průměrnými pracujícími rodiči sotva vyjde s penězi. Dnes je to naší běžnou každodenní realitou. Zatím, co jedny ženy jdou pro udržení základní životní úrovně a kariéry na potrat, druzí si z našeho sociálního systému udělali business a již do konce života nebudou muset hnout brvou. Budou i nadále živeni bezdětnými pracujícími, topicími se v moři daní, byrokracie, dluhů a stoupajícího společenského napětí. Než tlak v tomto společenském kotli vystřelí pokličku až ke stropu, musí z něj naší politici vypustit páru, a to prostřednictvím narovnání systému ve prospěch lidí, na kterých tato země stojí: Lidí s prací a dětmi. A neměli bychom se k tomu bát podniknout nestandardní kroky - je to lepší, než standardně směřovat k vymření:

1. Proč jsme ještě nezavřeli hranice před imigranty ze zemí, které dnes již v celé Evropě působí problémy?

2. Proč místo byrokratického sociálního systému reálně a zásadně nespojíme platbu přímých daní s počtem vyživovaných dětí? Zatímco pracujícím párům by to zásadně usnadnilo pořízení děti, nepřizpůsobivým a byrokratům by to sebralo všechny trumfy z rukou!

3. Proč nenabízíme státní a obecní pozemky těm rodinám s dětmi, které jsou na nich připravené stavět domky? Umíte si představit, jak by u nás poskočila porodnost, kdyby prostředky vylité do církevních restitucí byly přesměrovány ve prospěch podpory rodin s dětmi?

4. Proč v naší zemi nefunguje elementární pravidlo, že matce s dítětem, které neplatí otec výživné, uhradí toto výživné stát, který si to potom s oním otcem vyřídí?

Každý z oněch konkrétních bodů vyžaduje další diskusi a propočet, žádná diskuse se již však nesmí vést o tom, zda tato nebo podobná opatření mají být přijatá. Naše společnost by se měla konečně vrátit k základnímu pudu sebezáchovy, jinak je pouze otázkou času, než vymřeme, či budeme porobeni svému nedemokratickému a nesvobodnému okolí.