Současná doba, kterou já nazývám covidová, nám ukázala, že je to doba plastová. A lékaři jsou ti, kteří vlastně potřebovali ty plasty a zaplať pánbůh, protože oni dlí nad tím zdravím těch občanů a dneska by oni bez těch plastů a i my vůbec nebyli schopni být. Takže my si musíme položit otázku, že my nebudeme moct úplně vyloučit všechny jednorázové plasty, tak jak do budoucna je plánováno ze života, protože my nemáme tu alternativu, co za to. A teď se vrátím k tomu, co vlastně je vždycky mé téma, to je zemědělství, potravinářství. Já jsem v minulém období pořádala několik, nebo dvě konference plastové obaly v potravinářském průmyslu a jednorázové plasty. A kolegové, kteří tady mluvili přede mnou, mají pravdu. Ano, my musíme s tím něco udělat, měli bychom se tím zabývat, a já myslím, že potravináři jsou na to i připraveni a hledají alternativy.
Ale... ale oni je nemají. A já když jsem se zabývala, zda výzkum pracuje na tom, abychom měli do čeho ty věci balit, abychom mohli tedy přistoupit k tomu, tak vlastně nikdo ve světě nic nenabízí. A když potom začneme postupovat, paní ministryně, dále, prostřednictvím pana předsedajícího, tak já se ptám, když to zakážeme, tak ale vždycky nám musíte dát, co uděláme dalšího, do čeho to dáme. Kam s tím půjdeme? A určitě bych chtěla, aby prostě tady mělo to Ministerstvo zdravotnictví a lékaři výjimku, aby byli i oni ti, kteří mají to jakoby nejvyšší právo rozhodovat o tom, co to je, protože oni dlí nad lidským životem, a to bych byla ráda, aby byl tento rezort vyslyšen, protože jsem je vlastně přizvala i k té konferenci a oni byli velmi rádi, protože říkají s námi se jakoby úplně nemluví, přitom bychom my měli být ti, kteří do toho hovoří nejvíce.
Já samozřejmě říkám, že cirkulární ekonomika je správně, recyklace je správně, musí tady to všechno být. Ale musím se také jako trochu ekonom zeptat, investovali jsme nemalé finanční prostředky do vývoje těch plastů, do různých inovativních materiálů, strojů, a teď to na mě působí, že to je vlastně zmařená investice, že někdo v minulosti velmi špatně rozhodl, protože teď tohleto všechno budeme likvidovat a tím, že dáme nějaká nařízení i těm potravinářům, tak my budeme mařit i jejich investice, co se týká v oblasti balení potravin, a já se musím ptát, kdo to zase všechno zaplatí, a zase se vrháme do další oblasti, která nebude stát malé prostředky. Já neříkám, že nejsou správně vynaložené, ale budou to velké prostředky, a ti lidé samozřejmě mají obavy a ptají se, kdo nám to zaplatí. Protože tyhlety lidi už prostě nebaví neustále investovat do dalších nařízení, když nemají jistotu, že ještě neumoří splátky na nějaké zařízení a už přichází nové, které jim vlastně jakýmsi způsobem znehodnotí tu investici a ta ještě ani není hospodářsky vypořádána.
A já si myslím, jestli by paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, nebylo možné zamyslet se i nad tím, že bychom vašimi ústy promluvili k jiným zemím v EU, abyste se zabývali proč my máme vlastně ty problémy s plasty. A ono je to především o nezodpovědném chování spotřebitelů, kteří po využití toho jednorázového plastového výrobku nerespektují způsob jeho likvidace a neodkládají ho do toho komunálního odpadu, a tím samozřejmě způsobují velké, opravdu velké problémy a velkou měrou ohrožují samozřejmě životní prostředí, a tím i životy zvířat a lidí. Slyšeli jsme tady mé předřečníky, jak je vlastně znečištěno moře těmi jednorázovými plasty a není to o ničem jiném, jak o nezodpovědném chování lidí. Zda by opravdu některé prostředky neměly jít do té edukace a neměli bychom se zabývat tím, že vychováme to zodpovědné chování, protože já si myslím, že pořád jenom zákaz, trest, pokuta, nařízení, že to úplně není ten správný nástroj. A vidím to i jak vlastně tady ty organizace bojují a je to zase nátlak na zbytek té veřejnosti a je to manipulace s tím, ale hlavně si nikdo neuvědomuje, že to prosím pěkně stojí peníze a jsou to veřejné peníze, a jsou to peníze nás všech.
A myslím si, že tady by se měla Evropská komise zamyslet a i europoslanci, hovořit o tom, aby ty nařízení šly v souladu i s tou ekonomikou. A slyšela jsem tady samozřejmě potom kolegu starostu, který řekl, že je to problém v té realizační praxi. Já si myslím, že je správné dávat si vysoké cíle, ambiciózní cíle, ale nesmí to být cíle nereálné, a hlavně nesmí to být cíle, které jsou v praxi nerealizovatelné. Protože opravdu mnohdy my v zápalu jakési záchrany čehosi, nemyslíme na ty, na které to potom prosím dopadá. A v podstatě že oni by chtěli samozřejmě vyhovět tomu nařízení, ale ono to ani nejde. Takže dochází k nějakým porušováním a pak se ani nedivme, že jsme předmětem politici, že jsme předmětem kritiky ze strany těch, kterých se to týká, protože v tom politickém boji chceme vyhrát, chceme my ten zákon schválit, ale zapomeneme, že musíme především mluvit vždycky s těmi, kterých se to nejvíce týká. A to jsou ti, kteří uvádějí tyhle výrobky na trh, kteří je i potřebují, aby jakýmsi způsobem k nám třeba tu potravinu hygienicky zabalenou, zdravotně bezpečnou a pak je nezávadnou dopravili, ale abychom i občanům řekli, jak musí s tímhle obalem potom naložit, a co se dál musí stát.
A ti, kteří potom jakoby pracují s tím komunálním odpadem, aby s tím neměli víc problému než užitku. Je krásné, že jsme třetí zemí, která má největší třídění, ale už se možná ani neptáme, jak se s tím perou zástupci v té komunální politice a jestli je to vůbec pro ně ještě únosné. Kolegyně tady hovořila o problému, který vznikl v kanalizační síti v Londýně. Londýn už se třikrát potýkal s takovým problémem, že skutečně ty nerozpustné tuky ucpaly tu kanalizační síť a do toho vlastně tukového špuntu se dostaly nerozložitelné plasty, které potom způsobily neprůchodnost toho kanalizačního systému.
Možná Londýn, protože ta ucpávka byla obrovská, byla vlastně velká jako autobus, tak se o tom psalo.
Ale já vám mohu říct, že vlastně s tuky a s tím, že naši občané zkrátka do té kanalizační sítě vypouští věci, které tam nepatří a které způsobují potom právě tyhlety věci, pak zase bojují ti starostové, protože většinou jsou oni ti správci té kanalizační sítě a já musím myslet i na ty obce, které mají malé rozpočty, protože oni s velkou hrůzou udělají nějakou čovku, no a pak jim vlastně takovéto nelidské chování jejich vlastních občanů způsobí problémy. Samozřejmě viník se nikdy potom nenajde, protože kdo byl ten, kdo nakonec způsobil, že se to opravdu ucpalo. A já musím říct, že jsem se s tím potýkala, protože jsem byla radní pro životní prostředí na kraji, takže se ti starostové na mě obraceli a když potom tyhlety věci řešili, tak největší problém byl vyvázání těch nerozložitelných látek z té kanalizační sítě.
Takže já bych vás jenom v závěru svého vystoupení chtěla, paní ministryně, požádat, prostřednictvím pana předsedajícího, zda byste na Radě ministrů pro životní prostředí, prosím, promluvila i o té otázce, jak tahleta nařízení dopadají do komunální politiky, jestli se skutečně myslí na to, zda ty závazky, ke kterým jsme potom nuceni přistoupit, jsou realizovatelné v praxi a zda se opravdu dělají studie na celé území, do kterého tato nařízení dopadají. Protože samozřejmě ano, já neříkám, že tímto nezačneme chránit životní prostředí, ale moje poslední žádost k vám je, abychom si uvědomili, že Evropa je ten nejmenší znečišťovatel ve světě. A ta Evropa, pokud nezačne vyjednávat s těmi ostatními, kteří ještě ani nezačali, nezlobte se na mě, ale já, když jsem se třeba dostala do zahraničí, tak jsem trochu postižená, dívám se, jak to tam oni řeší, jak to tam oni mají, my opravdu ten svět nespasíme. Evropa chce zachránit svět, ale myslím si, že Evropa by měla především zachránit sebe. Děkuji vám. (Potlesk.)
