Na dominantní chování řetězců doplácejí nejen dodavatelé, ale nakonec hlavně spotřebitelé. Tlak na cenu totiž vede dodavatele k tomu, že ustupují od kvality, a to, co spotřebitel nakonec kupuje byť za stejnou, ale i vyšší cenu, je stále horší. To je neoddiskutovatelný fakt bez ohledu na jakoukoli ideologii.
Zemědělský výbor by se měl proto k problematice znovu sejít a dát jasné odborné stanovisko, a to nejen sněmovně, ale i veřejnosti. Jinak se sněmovna zase stane kolbištěm názorů zleva a zprava a podstata věci zmizí. Ta podstata lze přitom dokladovat na několika málo faktech a číslech.
Vývoj obratu obchodních řetězců dlouhodobě stagnuje či dokonce klesá. Stále ale ještě existují řetězce, u kterých zisky rostou. Jak je to možné? Že by „něco“ dělaly jinak? Jak to, že si řada dodavatelů stěžuje, že musejí do některých řetězců dodávat zboží za výrobní nebo nákupní cenu? Jak to, že si stěžují, že jim některé řetězce zadržují platby? Proč tedy dodavatelé vůbec toto zboží pod cenou dodávají?
Zákona je v podstatě bezzubý, a to hlavně díky své nepřehlednosti
Odpověď je jednoduchá. Přes obchodní řetězce se realizuje celkem 81 % maloobchodního obratu. Dodavatelé jsou tedy rádi, když je řetězce do svých obchodů vůbec pustí. Zbývajících 19 % obratu se realizuje v malých a středních prodejnách do 200 metrů provozní plochy. Těchto menších prodejen přitom stále ubývá. Nyní jich je 15 580, ještě v roce 2000 jich přitom fungovalo 19 929. A teď z druhé strany. V roce 2004 bylo v Česku 555 supermarketů, 426 diskontních prodejen a 160 hypermarketů. V roce 2013 už na českém trhu působilo 680 prodejen potravinářských supermarketových řetězců, více než 640 prodejen potravinářských diskontů a téměř 300 hypermarketových prodejen. Ve stejném roce překonaly jejich plochy dva miliony metrů čtverečních. A to už je docela velká (a nejen tržní) síla.
Zákon z roku 2009, který měl dodavatele před tržní silou řetězců ochránit, je v podstatě bezzubý, a to hlavně díky své nepřehlednosti. Dokládají to komplikovaná a zdlouhavá správní řízení, která proti řetězcům vedl Úřad na ochranu hospodářské soutěže. ÚOHS svá zjištění musí dokládat mnoha tisíci stránkami důkazního materiálu, i proto bylo od doby platnosti zákona, tedy od roku 2010, zahájeno jen šest správních řízení. Pokutu úřad nařídil ve dvou případech, v jednom docela nedávno a rozhodnutí je dosud nepravomocné.
A ještě snad poslední argument: Zákony, které souvisejí s tržní silou zejména řetězců, nyní mění většina evropských zemí. Zabránit dalšímu posilování dominantních účastníků trhu chce například německý Spolkový úřad pro hospodářskou soutěž, v Maďarsku přistoupili k zákazu nedělního a nočního prodeje (ten se netýká malých obchodů a tržnic) a současně začnou řetězce platit progresivní daň z obratu. K uplatnění zákonných úprav přistoupili také ve Francii, Itálii, Španělsku, Portugalsku, Slovensku, Lotyšsku, Velké Británii a v dalších zemích. Pokud chceme pomoci malým a středním dodavatelům a hlavně zákazníkům, aby nebyli nuceni kupovat nekvalitní potraviny za vysoké ceny, pak bychom zákon měli změnit také.
