Motto: „Úpadek mravů ani zdaleka nikoho neosvobodil, naopak se zdá, že prostě jen nahrál do karet lidem s asociálními postoji (a jejich politickým platformám).“
Pravicová kontrakultura - neobliberalismus
Pravice romantický individualismus (pocházející od hippies) využívá jako argument proti zásahům vlády do našich každodenních životů. Tento argument je založen na názoru, že jednotlivci, pokud jsou ponecháni svému osudu, dokážou dosáhnout lepších výsledků, než kdyby dostávali pokyny shora (nebo na názoru, že kdyby si každý hleděl svého, tak se budeme mít všichni lépe).
Myšlenka spontánního řádu od Fridricha Hayeka (tzv. rakouská škola ekonomie), že vládu vlastně nepotřebujeme, už není daleko od myšlenky, že nepotřebujeme ani žádná pravidla (vláda je umělým prvkem, který vymysleli lidé bažící po moci a kontrole). Liberalismus staví osobní svobodu jednotlivce na první místo a trh je místem střetávání zájmů jednotlivců, působením „neviditelné ruky trhu“ dochází k naplnění individuálních zájmů.
Podle Randové osobní zájmy v soulad s obecným blahem neviditelná ruka trhu, která tak eliminuje nutnost jakýchkoliv pravidel či omezení pro jednotlivce. Nepotřebujeme vládu a nepotřebujeme sebekontrolu. Dokonce ani pravidla každodenního morálky Randová líčí jako další systém represivních omezení osobní svobody.
Anarchokapitalismus jako nelevicový směr
Anarchokapitalismus je politická a ekonomická teorie, která usiluje o eliminaci státu, resp. státního monopolu ve prospěch neregulovaného volného trhu, soukromého vlastnictví, libertariánského výkladu osobní svobody a principu neagrese. Anarchokapitalismus představuje nelevicový směr anarchismu.
Pojem anarchokapitalismus použil již v druhé polovině 20. století ekonom Murray Rothbard (tzv. představitel rakouské školy ekonomie), který prohlásil: „Kapitalismus je vrcholné vyjádření anarchismu a anarchismus je vrcholné vyjádření kapitalismu. Nejen, že jsou kompatibilní, ale nemůžete skutečně mít jedno bez druhého. Pravý anarchismus bude kapitalismem a pravý kapitalismus bude anarchismem.“
Anarchokapitalismus podporuje námezdní práci a usiluje o kompletní zrušení státu. Funkce státu jako soudnictví, policie nebo armáda by byly v teoretické anarchokapitalistické společnosti nahrazeny soukromými agenturami, které by si občané platili.
Komunismus versus kontrakultura
Karla Marxe trápilo v podstatě jediné – vykořisťování pracující třídy. Komunistická hnutí měla jasné politické cíle: zrušit soukromé vlastnictví a zavést společné vlastnictví výrobních prostředků. Kdežto kontrakulturní kritika je naopak velmi široká a všeobecná – kontrakulturní teoretikové jsou tradičně vyhýbaví, když mají na tuto otázku odpovědět.
Politika v demokracii nutně vyžaduje zapojit do hry obrovskou spoustu lidí. To vyžaduje řadu neatraktivních úkolů – olizování obálek, psaní dopisů, politické lobbování a mnoho dalších. Kdežto kulturní politika je mnohem zábavnější: guerillové divadlo, hraní v kapele, avantgardní umění nebo braní drog tedy zní jako nepoměrně lepší plán na víkend než odborová schůze.
Karel Marx v kritice ideologie chápal hospodářství a trh jako soubor společenských vztahů mezi jedinci, nikoli jako jakýsi systém přírodních zákonů. Zpochybňoval, že ceny a mzdy rostou a klesají nahodile, že výkyvy trhu jsou určovány silami naprosto mimo kontrolu jednotlivců a že tudíž pokud klesnou mzdy nebo vzroste cena chleba, nelze z toho nikoho vinit.
Podle Marxe se ideologie kapitalismu zakládá na zbožním fetišismu a odcizené práci. To vše je zabaleno do tradičního křesťanského učení, které dělníkům v posmrtném životě slibuje ráj pod podmínkou, že se teď a tady budou chovat slušně. Proto je náboženství opiem, které člověka udržuje ve snesitelných mezích.
Politický neomarxismus a anarchismus
Neomarxismus (užívá další četné termíny jako západní marxismus, antiautoritářský nebo kulturní marxismus) je označení pro sociologicko-filozofické koncepce 20. století. Zahrnuje velké množství historicky, tématicky a geograficky rozrůzněných směrů škol a proudů. Mezi nejznámější patří například Frankfurtská škola).
Cílem těchto koncepcí neomarxistů je formulace alternativních postkapitalistických projektů, vymezujících se jak proti komunistické politice, tak vůči etablovaným kapitalistickým směrům. Širší pozornost se pojmu dostalo v asociaci s novou levicí (např. Die Linke – alternativní levice, Německo). Centrální úlohu hraje otázka kritiky masového konzumerismu včetně kritiky společenské a ekonomické moci.
Dokonce ani anarchisté 19. století nebyli skutečnými anarchisty v moderním slova smyslu. Nebyli proti společenskému řádu a nebyli individualisty. V mnoha případech ani dokonce nechtěli rozbít stát. jednoduše se jen stavěli proti vynucování společenského pořádku a militarismu raně moderních evropských států. Anarchista Bakunin byl jedním z prvních anarchistů, kteří volali po volebním právu pro obě pohlaví a federalismu v podobě „Spojených států evropských.“
Kontrakulturní analýza zpochybňuje existenci pravidel. Kontrakulturní rebelové začali tvrdit, že existenci pravidel neospravedlňuje nic. Pravidla nejsou ničím jiným než strukturovanou represí. Mnohdy existovalo úzké spojení mezi kontrakulturní politikou a politickým anarchismem, kdy většina amerických radikálů pokládala komunismus (jako tyranii státu) a kapitalismus (jako tyranii trhu) za stejně nepřijatelné, což jasně dokládá slogan ze šedesátých let „Zpochybňuj autority.“
Závěrem: Kontrakultura v hudbě
Kontrakulturní rebelové hrají stejnou hru už přes čtyřicet let:
Zatímco si první generace hippies zakládala na porušování dress code společnosti padesátých let: muži si nechávali narůst dlouhé vlasy a vousy, odmítali nosit oblek a kravatu, ženy si oblékaly minisukně a odmítaly se líčit, tak zanedlouho se jejich móda objevovala ve výlohách butiků. Systém na ně nepohlížel jako na hrozbu, ale jako na marketingovou příležitost. A nakonec se z hippies bojujících proti konzumu stali yuppies, tedy ambiciózní kariéristé a zbohatlíci.
Součástí punkového étosu bylo odmítnutí všeho, co představovali hippies: Pokud oni si nechávali narůst dlouhé vlasy, tak my jsme nosili kohouty. Pokud oni chodili v sandálech, pak my jsme nosili armádní boty. Pokud oni vyznávali pacifismus, tak my jsme byli zastánci přímých činů. Punk rock se dočkal naprosto stejného přijetí. Spínací špendlíky z dílny známých návrhářů se v luxusních obchodech prodávaly ještě dlouho po před rozpadem Sex Pistols.
Některé mýty se drží zuby nehty. Stejná historie se opakuje v hip-hopu. Kontrakulturní ideál zde nabývá formy romantického pohledu na život v ghettu a kulturu v gangu. Pro zvýšení autenticity nosí zbraně, sedí ve vězení a dokonce se nechávají i postřelit, aby dokázali, že nejsou jen studiový gangstas. Eminem dokonce tvrdí, že jeho zatčení za nedovolené držení zbraně bylo politické a mělo za cíl ho dostat z ulic. Je to stále stejná ohraná písnička.
Jak to všechno vysvětlit? Kontrakulturní rebelové svou revoltu pociťovali jako silnou hrozbu pro kapitalismus. Jenomže systém reaguje jinak než odporem nebo zákazem. Systém si nejdříve přivlastní jejich symboly, poté vyprázdní jejich revoluční obsah a nakonec je zpět prodá masám jako zboží. Konzumní kapitalismus takto dokázal proměnit veškeré revolty v bezzubý a vyčpělý mainstream.
Zdroj: Kup si svou revoltu (citace): HEATH, Joseph a Adrew POTTER. Kup si svou revoltu! V Praze: Rybka, 2012. ISBN 978-80-87067-12-3. (ke zpracování článku mne inspirovaly některé texty z uvedené publikace, která obsahuje řadu dalších zajímavých myšlenek z oblasti společenských věd).
