Ústavní soud ve své judikatuře dovolil, že pokud má být intenzita obrany způsobilá odvrátit útok, pak může být zásadně silnější než intenzita útoku. Avšak za exces je nutné již považovat, kdy obránce jedná zcela zjevně nepřiměřeně silněji, než by bylo za daných okolností nezbytné k odvrácení útoku. (Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02. Wolters Kluwer ČR.
Na druhé straně, Nejvyšší soud ve své judikatuře došel v konkrétním případě k závěru, kdy v jednání obránce nespatřil zcela zjevnou nepřiměřenost obrany, tedy ani vybočení z nutné obrany. Jednalo se o kauzu, kdy útočník z větší vzdálenosti opakovaně házel kameny na napadeného, (podotýkám, že velkými kameny, a to s takovou razancí, že napadanému tento útok mohl způsobit i závažná zranění).
Dotyčný v nutné obraně použil střelné zbraně, jakožto jediného účinného prostředku, proti tomuto útoku. V této situaci, pokud předchází varovné výstřely, které jsou neúčinné a následně obránce vystřelí ve směru k útočiníkovi, kterého střela smrtelně zasáhne, Nejvyšší soud se tedy přiklonil na stranu obránce, kdy shledal jeho jednání za oprávněné a v mezích nutné obrany. (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 840/2006. Wolters Kluwer ČR).
Trestní zákoník používá pojem zbraně ve dvou odlišných případech. Prvním je „oprávněné použití zbraně“ dle § 32 trestního zákona, jako jedna z dalších okolností vylučující protiprávnost. (Trestní zákoník odkazuje na speciální právní předpisy, které konkretizují druhy těchto zbraní a jejich oprávněné použití. Pro účely této práce však nebude tato problematika dále blíže rozebírána).
Druhým případem je poněkud širší pojem zbraně, se kterým též operuje a definuje jej trestní zákoník, a to konkrétně v § 118 trestního zákona (spáchání trestného činu se zbraní), který říká, že za zbraň můžeme považovat cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Podle této deinice však nelze pojem „zbraně“ ztotožňovat pouze s pojem „střelné zbraně,“ jelikož dle smyslu tohoto ustanovení lze za zbraň považovat např. nůž, káme, dokonce i automobil.
Zbraně lze pak nejobecněji dělit na střelné a chladné. Chladné zbraně jsou takové zbraně, které působí sekem, bodem či tupým úderem (např. nůž, meč, sekera, dýka apod.). Střelnou zbraní je pak taková zbraň, která je způsobilá, díky své dopadové energii střely vypuzené ze zbraně, působit na delší vzdálenost.
Dále můžeme zbraně rozlišovat podle druhu zbraní a to např. na zbraně střelné, palné, plynové, mechanické, expanzní, kulové, brokové, samonabíjecí, opakovací apod. (TERYNGEL, Jiří; KREML, Antonín. Zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 213-218).
Dalším dělícím kritériem zbraní jsou tzv. kategorie zbraní (a střeliva), které jsou dle § 3 Zvláštní odborné způsobilosti řazeny do sekcí A – D. Zákonodárce zbraně rozděluje do těchto kategorií podle toho, zda se jedná o zbraně zakázané, podléhající povolení či pouhému ohlášení, nebo zda se jedná o tzv. ostatní zbraně (např. historické).
Následně se tedy soustřeďme konkrétně na střelné zbraně. Střelou zbraň můžeme na základě předchozího textu považovat za užší pojem zbraně. Zde je nutno poznamenat, že zákon o zbraních operuje s více pojmy zbraní (střelná, palná, plynová apod.). Střelná zbraň je tímto zákonem definován jako „zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu, zkonstruovaná pro požadovaný účinek na definovanou vzdálenost.“ Jedná se o definici, dle níž je střelná zbraň chápána jako „nejvyšší logická třída objektů, jímž se zákon zabývá.“ (TERYNGEL, Jiří; KREML, Antonín. Zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 213).
Tento pojem v sobě zahrnuje všechny ostatní pojmy (palné, mechanické – tedy i praky, luky, kuše apod.) a nezáleží na tom, jakým druhem energie zbraň disponuje. (Palná zbraň je střelnou zbraní, jejíž funkce je odvozena od okamžitého uvolnění chemické energie – u pojmu střelné zbraně se jedná o jakoukoli energii – viz. příloha č. 1 k zákonu č. 119/2002 Sb, o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů. Wolter Kluwer ČR, cit. 23. 1. 2018).
Velmi často se můžeme setkat s tím, že jsou pojmy střelné a palné zbraně považovány za totožné. (TERYNGEL, Jiří; KREML, Antonín. Zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 213). Toto je velmi problematické, jelikož nerozlišování těchto pojmů vede k nesouladu např. mezi harmonizací předpisů Evropské unie a našeho právního řádu. Hlavním důvodem je především ta skutečnost, že je zde použita terminologie, která není shodná s definicemi, které zákonodárce stanovil v příloze zákona o zbraních.
