Státu dává některé své svobody a stát se na oplátku o něj stará a chrání jej. Thatcherovská definice státu z úst ministra financí, že „stát tu není od toho, aby se postaral o všechny“ a „když si někdo udělá děti, měl by být zodpovědný“, popírá ono dva tisíce let staré pojetí evropské společnosti.
Smlouvy, zvláště smlouvy podepsané, by se měly plnit. To platí i o dokumentu, který se nazývá Koaliční smlouva mezi ČSSD, hnutím ANO 2011 a KDU-ČSL na volební období 2013–2017. Jeho přesným formulacím – přijatelným pro všechny subjekty – jsme věnovali mnoho času a úsilí. Právě proto, aby po prvním tuctu měsíců nové vlády nebylo voláno po revizi či znovupročítání jednotlivých tezí. „Pro případy, kdy druhý rodič neplatí řádně výživné, prosadíme zákonnou úpravu řešící zálohované výživné, poskytované za jasných podmínek státem,“ říká tento materiál, podepsaný i Andrejem Babišem.
V České republice žije více než půl milionu neúplných rodin, z nichž naprostou většinu tvoří matky s dětmi. Jejich situace je často zoufalá. Samoživitelky mají ztížené možnosti na trhu práce, mnohdy dostávají nižší plat či hůře placenou práci, neboť zaměstnavatelé jsou si vědomi všech možných komplikací. Přesto jsou však odpovědné za výchovu svých dětí, musejí zajišťovat všechny jejich potřeby a rozvíjet je, do toho se starat o bydlení, chod domácnosti… Pokud jejich bývalý partner nemůže či častěji nechce alimenty platit, znamená to pro ně jít do stresující, nejen časově náročné, právní bitvy.
Je to vlastně od státu alibismus. I když může pomoci vymáhat opomenuté alimenty od nezodpovědného člověka, nechá to raději na chudáka ženskou. Stát na to ale na rozdíl od ní má potřebné mocenské páky, aparát a nástroje. Přitom návrh nepočítá s tím, že by se dlužné výživné mělo platit všem a v plné výši, jen má pomoci dětem, které trpí nedostatkem.
Jsou evropské země, které tak činí, osamělým matkám v nouzi výživné poskytnou a po neplatičích dlužné částky vymáhají i s úroky. Neuhrazené výživné staví na úroveň daňového nedoplatku a stává se i předmětem pozůstalostního řízení. A pak jsou země, kde se bez ostychu tvrdí, že samoživitelky jsou nezodpovědné a že je jejich vina, když svému dítěti nejsou schopny obstarat otce.
Většina zemí Evropské unie má institut zálohovaného výživného právně zakotven. Zálohované výživné se tak víceméně stává evropským standardem. A my jsme standardní evropskou zemí. Nebo jí alespoň chceme být.
