Stojím na demonstraci spolku Milion chvilek pro demokracii. Je 16. listopadu 2019, předvečer svátku svobody, oslavy 30 let od Sametové revoluce. Na pódiu mluví Mikuláš Minář. Člověk, který dokázal na Letnou přivést 300 tisíc lidí. A má v jedné věci pravdu. Volební systém, relikt opoziční smlouvy, nahrává velkým stranám. Pokud někdo vyhraje volby, bere za to bonus neodpovídající čistému poměrnému sytému – náš systém dává „dárek“ v podobě mandátů navíc pro vítěze a menším stranám mandáty krade. Nespravedlivé? Jistě. V Poslanecké sněmovně je teď 9 stran a hnutí. Nezastupují ale spravedlivě 9 různých proudů ve společnosti, 9 různých představ o tom, jak má tahle země v budoucnu vypadat. Jistě, my všichni máme důvod pro volbu jedné z nich. Ale… Pokud chceme otočit list, skutečně něco změnit, nedává smysl snažit se o to samostatně.

Je 10. října 2020, stojím na náměstí v Kolíně, do očí mi míří kamera České televize. Ta přijela prakticky na celé odpoledne, protože ze studia ČT mě v pravidelných intervalech oslovují s prosbou o komentář k aktuálnímu dění. Sčítají se volební lístky ve 2. kole senátních voleb. A vůbec poprvé jsem oslovován jako předseda vítězného hnutí. Volby do senátu jsme vážně zvládli: Zbyněk Linhart, obhajující senátor v obvodě Děčín, vyhrál už v 1. kole naprosto suverénně, brzy je jasné, že v 2. kole vítězí i Marek Ošťádal, Helena Pešatová, Pavel Kárník od nás z Kolína, Jan Sobotka, Jiří Vosecký, Miroslav Plevný, Petr Štěpánek, Ivo Trešl. Nakonec, o pár hlasů, také skvělý lékař i člověk Karel Zitterbart, byť proti němu stál opravdu silný kandidát s širokou podporou více stran. Miroslava Němcová a David Smoljak, dva ze tří našich koaličních kandidátů v Praze, také zvítězili. Zvítězil i koaliční kandidát Tomáš Třetina, a ten to měl ve svém obvodě hodně těžké. Jsme první na pásce, znamená to velké zvýraznění STANu na politické mapě. Ale ne jen našeho loga či značky, mnohem více všech těch lidí, kteří jsou se STANem dlouho spojeni a jeho hodnoty reprezentují. Naše strategie, upřednostňující kvalitu nad kvantitou, evoluci nad revolucí a rozumné, poctivě odpracované spojenectví před čistou účelovostí, se vyplatila. Stejně tak jsme uspěli v krajských volbách - tam, kde to dávalo smysl, jsme se spojili do funkčních předvolebních koalic. A nakonec jsme to byli my, kteří s hnutím ANO v žádném kraji nespolupracují, protože to prostě nedávalo smysl. A nakonec jsme to my, kteří mají 4 velmi schopné hejtmany, kteří teď, v koronavirové krizi, mají na paměti, že přední je zdraví našich spoluobčanů.

A taková bude i koalice s Piráty. Naši členové ve vnitrostranické anketě vyjádřili jasný názor, že právě Piráti jsou naším preferovaným partnerem. Také si to myslím. Máme společnou chuť něco změnit, jsme pracovití, féroví. Chceme zastupovat lidi, ne sami sebe. Slovo “naděje” opakuji často, ale já ji opravdu ve spojenectví s Piráty cítím. Protože vím, že nás nebude tížit minulost, táhnout zpátky jako ten kámen položený na listech papíru na úřadě, před kterým se vyfotila ministryně Schillerová. Člověk, který nechápe, že tenhle šutr symbolizuje starý svět mocné a lidi dusící byrokracie, už tady vládnout nemá. A s podporou naší koalice tenhle svět, tihle lidé, tohle zaseklé kolečko ve dvacátém století, počítat opravdu nemůže.