Předseda vlády Bohuslav Sobotka se 21. srpna 2015 zúčastnil pietního aktu u budovy Českého rozhlasu.
Projev předsedy vlády při pietním aktu u budovy Českého rozhlasu 47. výročí uctění památky padlých při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Vážení ústavní činitelé, vážený pane řediteli, dámy a pánové,
Československý rozhlas byl v osudovém roce 1968 významným symbolem narůstající svobody, kterou přineslo Pražské jaro. O jeho významu svědčí skutečnost, že rozhlasové vysílání bylo společně s vedením státu prvním cílem pozornosti a útoku okupantů. Sešli jsme se dnes, abychom si připomenuli tehdejší těžké chvíle, před kterými stáli obyvatelé Československa. S úctou si zde také připomínáme zkoušku, před niž byli postaveni tehdejší pracovníci a pracovnice rozhlasu.
S profesionalitou a lidskou statečností v ní obstáli na výbornou. Dvě hodiny po půlnoci to byli oni, kdo 21. srpna celou republiku informoval o probíhající invazi. Další hodiny pokračovali ve svobodném vysílání zde v budově na Vinohradské ulici a poté na dalších místech nejenom tady v Praze.
Sluší si zde připomenout jména Vladimíra Fišera, hlasatele, který jako první zprávu o invazi přečetl do éteru, ale i tehdejšího reportéra Jiřího Dienstbiera nebo hlasatelky Věry Šťovíčkové.
Je důležité si připomenout i oběti invaze, protože největší koncentrace usmrcených a zraněných byla 21. srpna 1968 právě v prostoru Československého rozhlasu tady v Praze, zastřeleni tu byli tři lidé a 52 jich bylo zraněno a hospitalizováno. Pokus o reformu komunistického režimu v roce 1968 nevyšel.
Zadusila ho nejen vojenská intervence Varšavské smlouvy, ale i ti, kdo byli ochotni s tehdejšími okupanty kolaborovat a podíleli se vzápětí aktivně na takzvané normalizaci. Přesto měly československé události roku 1968 hluboký dějinný smysl. Znovu potvrdili vůli našeho národa po svobodě a demokracii ale také po sociální spravedlnosti. Kasárenský socialismus sovětského typu se Brežněvovou vojenskou intervencí z roku 1968 definitivně zdiskreditoval u naprosté většiny světové veřejnosti, včetně levicově smýšlejících občanů a intelektuálů. Mluvil jsem zde už o odvážných redaktorech Československého rozhlasu a občanech, kteří v srpnu 1968 proti invazi vystoupili nejenom v okolí rozhlasu, ale po celé zemi.
Chci dnes připomenout ale rovněž ty, kdo prokazovali odvahu i v době, kdy už odezněla největší vlna odporu a solidarity a začala nejprve neviditelná a později velmi důsledná normalizace, jež měla odstranit všechny projevy a stopy československého pokusu o socialismus s lidskou tváří. Chci připomenout oběti Jana Palacha a Jana Zajíce, pozatýkané a odsouzené demonstranty z doby prvního výročí okupace v srpnu 1969, tisíce lidí, kteří při tzv. prověrkách odmítli souhlasit s okupací a nesli za často po zbytek života tvrdé osobní důsledky.
Chci připomenout ty představitele Pražského jara, kteří to nevzdali, dál prosazovali myšlenky svobody a demokracie, byli za to vězněni a pronásledování a později stáli u vzniku Charty 77 a dalších disidentských skupin. Projevit často osamělou odvahu v temných sedmdesátých letech bylo neskonale těžší, než plout uprostřed proudu všeobecného odporu v srpnových dnech.
To, že vzpomínka na svobodné nadechnutí na jaře 1968 zůstala navzdory úsilí Husákovy garnitury ve společnosti živá, potvrdil i fakt, že první velká vystoupení veřejnosti proti komunistickému režimu před rokem 1989 se odehrála právě při příležitosti 20. výročí srpnové okupace a pak dvacátého výročí upálení Jana Palacha.
Dámy a pánové, naše dějiny jsou často spojeny s osudovými osmičkami v letopočtech a jejich siločáry prochází velmi často i tímto místem před budovou Českého rozhlasu.
Chci vám poděkovat za to, že jste sem dnes přišli a také všem, kdo si dnes připomenou svobodné vzepětí společnosti v roce 1968, tehdejší pokus o reformu, oběti okupace i odvahu všech, kdo vzdorovali následné dlouhé normalizaci. Ani tuto část našich dějin nesmíme zapomínat.
Děkuji.
