Do Německa loni přišlo 1,1 milionu uprchlíků, což je nejvíc od konce druhé světové války. Ani solidarita však nemůže být bezbřehá a po několika měsících osobních zkušeností občané i politici vyzývají německou kancléřku, aby změnila příliš vstřícnou politiku vůči migrantům. Část poslanců společného klubu CDU a CSU jí dokonce zaslala dopis, ve kterém uvádějí: „Čelíme přetížení naší země, a proto považujeme za nezbytnou změnu dosavadní přistěhovalecké praxe, z humanitárních důvodů, prostřednictvím návratu k striktnímu dodržování platného práva.”
Kancléřka Angela Merkelová přiznává, že integrace tolika lidí bude stát čas, síly i peníze. „Pokud to ale vezmeme za správný konec, je dnešní velký úkol přistěhovalectví a integrace tolika lidí šancí do budoucna.“ Když hovoří o poučení z chyb minulosti a připomíná úspěšné přistěhovalectví, které Německo vždy obohatilo hospodářsky i společensky, má na mysli migranty přicházející s cílem pracovat a plně se začlenit do společnosti. Dnes ale málokdo věří, že tato migrační tsunami v Evropě bude mít tento pozitivní efekt…
Když německý prezident, který ve Švýcarsku ostře kritizoval bývalé komunistické země za jejich přístup k migrační krizi položil otázku, zda opravdu chceme, aby velké historické dílo Evropa míru a prosperity ztroskotalo na problému kolem uprchlíků, neuvědomil si, že tuto otázku měl položit v loňském roce německé vládě.
I když uznal různé obavy středoevropských států o zachování národní identity přesto řekl: „Ale jen stěží mohu pochopit, když solidaritu s pronásledovanými odmítají právě země, jejichž politicky pronásledovaní občané se sami solidarity dočkali. A já se ptám :,,Myslí pan prezident tuto otázku a toto srovnání skutečně vážně?“
Závažnost celé dnešní situace v Evropě potvrzuje i fakt, že nejenom středoevropské státy, ale i státy, které jsou součástí schengenského prostoru bez vnitřních hraničních kontrol, dnes využívají možnosti tyto kontroly znovu zavést. (Ve výjimečných případech, kdy může být ohrožena jejich bezpečnost nebo veřejný pořádek, dle evropských smluv je možné kontroly zavést na 30 dní s možností prodlužování, zároveň je nutné informovat o tom ostatní země Evropské unie a Evropskou komisi.)
Zdá se, že také kancléřka Merkelová již reaguje na kritiku svého přístupu k migrační krizi. Při příjezdu na sjezd zemských poslanců bavorské Křesťanskosociální unie v alpském středisku Wildbad Kreuth hovořila již o citelném a trvalém snížení počtu běženců přicházejících do Německa.
Ke snížení počtu přicházejících a zvýšení počtu zamítnutých azylů přistoupilo také Rakousko. Švédsko vyhostí až polovinu ze 160 tisíc migrantů, kteří do země přišli loni v rekordním počtu. Podle ministra vnitra Anderse Ygemana budou muset, z dosud vstřícné skandinávské země, odejít všichni neúspěšní žadatelé o azyl a pokud neodejdou dobrovolně, budou k tomu přinuceni úřady. Dánský parlament drtivou většinou poslanců zpřísnil azylové zákony.
Evropská komise říká, že žádné omezující kvóty nemohou jít proti ženevským konvencím, které jsou součástí právních norem Evropské unie a které vyžadují, aby byla posouzena každá žádost o azyl. Ženevskou konvenci nepodepsala Evropská unie, ale jednotlivé země a pomoc uprchlíkům ze zemí válečných konfliktů, ženám a dětem ohroženým na životech nikdo nezpochybňuje. Bohužel, migrační vlny doslova zaplavující a destabilizující Evropu nejsou jenom z válkou ohrožených zemí a navíc přinášejí řadu pochybností, problémů a to již nejenom v teoretické rovině.
Čím dál častěji zaznívá otázka, zda hájí skutečně Evropská komise a Evropská unie zájmy evropských občanů a co ještě mohou čekat země od Berlína a Bruselu?
Je správná cesta k Evropě míru a prosperity, cestou razantního prosazení uprchlických kvót pro všechny země Evropské unie?
Pokud se Evropská unie neprojeví jako sebevědomý celek, který je schopen nejenom společných summitů, ale především společných, rázných a rychlých řešení, právě v zájmu Evropy a její kultury, neskončí pak cesta míru a prosperity ve slepé ulici?