Tato snaha se dá pochopit ve chvíli, kdy sám stát hospodaří transparentně, efektivně a je sám schopen svým voličům ukázat, jak utrácí jejich peníze. Tomu se ale celá vláda již více než rok usilovně brání.
Ještě před nedávnem pan Babiš prohlašoval, že v rámci korupce a plýtvání s prostředky zmizí ročně v České republice 200 mld. Kč. Kde tedy jsou? Do rozpočtu je ani po více než roce ve funkci ministra financí a prvního mistopředsedy vlády nedokázal dostat. Nepředpokládám, že by pan Babiš dříve lhal, takže se ptám kam se těch 200 miliard ročně spojených s korupcí a plýtváním stále ztrácí? Přišlo by mi zcela správné a logické, že než přistoupím k dalšímu zatěžování občanů složitými povinnostmi, měl bych nejprve začít sám u sebe a maximálně zamezit korupci a plýtvání. Toto je koneckonců přístup hodný řízení skvělého firemního manažera. A recept je přitom úplně jednoduchý. Přijmout konečně zákon o registru smluv, který donutí stát pod podmínkou jejich platnosti zveřejnit všechny smlouvy, ale i faktury a objednávky, za které utrácí veřejné prostředky. Za mého starostování v Semilech jsem tuto praxi zavedl a osvědčila se. Návrh zákona jsem proto předložil se 77 dalšími poslanci v prosinci roku 2013. Od té doby je ale koaličními poslanci neustále odsouván a navíc se ho vláda snaží postupně osekat natolik, aby nakonec tento zákon plýtvání a korupci vůbec nepřekážel. Podle poslední koaliční verze už se faktury a objednávky zveřejňovat nemusí vůbec, smlouvy pak jen nad 50 tis. Kč.
Jak se utrácí miliardy korun z vybraných daní tak zůstane občanům i nadále utajeno.
Každý daňový poplatník ale bude muset vykazovat i haléřový pohyb.
Jak může stát požadovat po lidech něco, co sám není ochoten udělat?
Tento postup je neobhajitelný a pro slušného člověka nevysvětlitelný.