Vít, dobrák od kosti, tvrdil, že netušil, jak se mu taková vymoženost dostala pod naditý ministerský polštář. Možná mu ho donesla nějaká víla. Nebo Ježíšek. Vtom přišel vysoký šéf Don Peťa Kampeličkos, který narazil při výpravě za pravdou a pokladem národa na záhadnou banku. Nebyla to obyčejná banka. Byla to Kampelička, kouzelná truhla bez dna, do níž proudily peníze občanů a zase z ní mizely, jako když mávneš poslaneckou kartou.

A co tam Don našel? Jen tak si tam ležel navíc milion, na polštářku z faktur, obklopen aureolou podezření a příjemnou vůní kmotrovského potu. „To je ale náhodička!“ řekl si Don, zvedl obočí a poslal milion zpět.

V pozadí bublá elixír zvaný Dozimetr, lektvar, který míchají čarodějové z Dopravního podsvětí. Když ho vypijete, začnou z účtů mizet miliardy, zakázky začnou samy přistávat na stole a veřejné peníze se vám líhnou jako kuřátka o Velikonocích, ovšem jen pokud máte správné kamarády v kouzelném seznamu kontaktů.

A jak to všechno skončilo? No přece dobře. Všichni, kdo měli zůstat nepotrestáni, zůstali neposkvrnění. Kouzelní investigativci sice občas zakřičí „hej-rup“ a odhalí další kouzelnou šifru nebo zlatou fakturu, ale vláda s úsměvem vše přejde a pokračuje ve své misi: Chránit veřejnost před pravdou a nezatěžovat ji zbytečnými detaily o podsvětí. A tak v království vládne dál ostnatý klid, militarizovaný mír a daňová optimalizace. 

Poučení? V takovýchto východních pohádkách drak obvykle vítězí, princezna mizí v dozorčí radě, poklady se vypařují a princ se zmůže jen na tiskovou konferenci o své touze pokračovat v dalších letech.