Zvláště alarmující je fenomén zpochybňování výsledků druhé světové války, který má potenciál destabilizovat současné geopolitické uspořádání a posilovat extremistické ideologie. V tomto případě se jedná hlavně o tvrzení různých pravicových politiků (Fiala, Pekarová Adamová, Hřib nebo Černochová atd.), že se například Praha v roce 1945 osvobodila sama, nebo zveličování úlohy Vlasovců (Rusů zběhnuvších k nacistům).
Upozaďování úlohy Rudé armády, domácího oboje a zveličování podílu vojsk americké armády vede k revitalizaci historie, která nakonec může vést k tomu, že ji budeme muset prožít znova. To si já osobně nepřeji. Přepisování dějin je proces, při kterém se historická fakta a události reinterpretují nebo dokonce záměrně zkreslují. Tento jev není novým fenoménem; od starověku až po současnost se vládci a politické režimy snažili využít historii k ospravedlnění svých činů a upevnění moci.
Přepisování dějin je nebezpečné nejen pro pochopení naší minulosti, ale i pro utváření naší budoucnosti. Dnešní pětidemoliční vláda Petra Fialy se například záměrně snaží zkreslovat jak dobu před rokem 1989, ale už i kolem roku 1945, kdy hrozí nebezpečné omezení, nebo dokonce zrušení Benešových dekretů. Vláda se systematicky snaží lidem (ale hlavně dětem) nalít do hlav polopravdy i lži o systému z doby před rokem 1989. Záměrně vytváří ve společnosti rozdělení na my (vítězové) versus oni (poražení). Ať už v historických zlomových rocích, nebo ve volbách.
Historie je více než jen soubor faktů; je to příběh, který si společnost vypráví o sobě samé. Tento příběh formuje identitu národů, skupin i jednotlivců. Když se tento příběh manipuluje, dochází k redefinici těchto identit a často k legitimizaci aktuální politické moci. Přepisování dějin může mít mnoho forem, od relativně nevinných reinterpretací až po systematické lži a vymazávání nepohodlných skutečností. To jsme mohli pozorovat v nacistickém Německu, ale také v Sovětském svazu, zejména v období velkých čistek ve 30. letech 20. století.
Dnes to můžeme pozorovat i u nás, zejména ve vztahu k době „reálného socialismu“, kdy je vykreslována ona doba jako doba špatná, bez rozvoje, úpadku. Jenže opak je pravdou. Byla to doba pozitiv i negativ. Mezi pozitiva můžeme řadit výstavbu bytů, vodních děl, elektráren, infrastruktury atd. Tedy toho, co je dnes privatizováno a vydáváno za úspěchy reálného kapitalismu po roce 1989. Mezi negativa patřily samozřejmě procesy let padesátých, intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo nekvalitně fungující trh.
Přepisování dějin má závažné důsledky pro společnost. Zaprvé, zkreslená historie vede k mylnému pochopení minulosti, což brání lidem poučit se z chyb a úspěchů svých předků. Pokud se například zamlčují nebo překrucují události, jako je holocaust nebo genocida Arménů, ztrácíme schopnost chápat důsledky nenávisti a intolerance.
Zadruhé, přepisování dějin může být nástrojem k ospravedlnění současných politických akcí a ideologií. Když si vláda vytváří vlastní verzi historie (v systému vítězové píší dějiny), může ji použít k manipulaci veřejného mínění a získání podpory pro své kroky. To je obzvlášť nebezpečné nejen v autoritářských režimech, kde jsou alternativní pohledy na historii potlačovány. Tento fakt dnes pozorujeme i v ryze oligarchicko-demokratických zemích, kde je záměrně potlačováno kritické myšlení ve vztahu k minulosti.
Zejména uměle vytvořená historie socialismu, který byl jiný, než například vytváří Ústav pro studium totalitních režimů nebo jiné Ústavy paměti národa atd. Tato skutečnost vede k tomu, že alternativa ke krachujícímu kapitalismu, který se svoji existenci snaží obhájit přepisováním dějin, nemá šanci ani být ve veřejném prostoru diskutována, protože je automaticky spojena s nějakým negativem.
Od toho je potřeba se oprostit a vykládat dějiny, tak jako skutečně probíhaly – bez ideologických floskulí a nádechu.
