95 tisíc korun. Měsíčně. To je suma, kterou si mnozí Češi nevydělají ani za čtvrt roku. S přihlédnutím k současné inflaci, cenám bydlení a životním nákladům je to suma, která by nejedné rodině slušně pokryla všechny výdaje. Ale v tomto případě půjde o "příspěvek na reprezentaci".
O jakou reprezentaci jde? O občasné vystoupení na zahraničních návštěvách, kde první dáma potřese rukou dalším manželkám či manželům světových lídrů? Nebo snad o přítomnost na recepcích a plesech, kde bude neviditelně vedle svého manžela? Nebo snad o účast na charitativních akcích, které dohánějí to, co stát v čele s prezidentem zanedbal a nejslabším občanům nezaplatil?
Když si představíme, že by tato "kompenzace" za její účast na společenských událostech měla platit po celé volební období prezidenta Pavla, dostáváme se k poměrně absurdním číslům. Za pět let by taková suma mohla snadno dosáhnout více než pěti milionů korun. Dnes zřejmě nevadí, že část našich daní půjde na plat někomu, jehož hlavní kvalifikace na tuto roli je, že je profesionální „manželka prezidenta“.
Ale abychom nezapomněli, paní Pavlová není žádnou novickou na poli reprezentace. Studovala Vojenskou akademii, jež byla prestižní institucí, připravující kádry socialistické armády. V repre by tedy paní Pavlová mohla mít zkušenosti. Pokud bychom chtěli být ironickými, mohli bychom říci, že s ohledem na její vzdělání by si možná zasloužila mít zaplacenou také vojenskou uniformu. A s ní i nějaký oficiální úřad.
Co přesně vlastně symbolizuje tato role, jaký úřad? V moderní demokracii bychom možná měli přemýšlet o tom, zda potřebujeme instituci první dámy vůbec udržovat – a za takové peníze. To nás vede k otázce, zda nelze tuto roli pochopit ještě jinak, kreativně, na odlehčení, abychom neupadli do deprese.
Prezident Petr Pavel, bývalý voják tělem i duší, je zvyklý na disciplínu, přesnost a plnění rozkazů. Celá jeho kariéra se nesla v duchu příkazů shora, které přizpůsobivě plnil s neochvějnou oddaností a zapáleností, ať už pod jakýmkoli systémem, socialistickým nebo kapitalistickým. Také dnes poslouchá zahraniční příkazy, které vznikají oceánem. Ale co doma? A zde je příležitost pro roli jeho profesionální manželky za 95 tisíc měsíčně.
A ne jen tak ledajaké role, ale role velitelky, která může rozdávat rozkazy. V této nové funkci první vojenské dámy by mohla přejít do aktivní služby, a jak jinak než u svého nejbližšího "vojáka", prezidenta republiky. Pavlová, se svou vojenskou zkušeností, by se mohla snadno ujmout role domácí velitelky, která svému manželovi prezidentovi diktuje denní režim s vojenskou přesností.
„Petře, vstávej, 05:30 budíček! Běh kolem Hradu za trest, když nestihneš snídani do sedmi!“ A když by prezident Pavel neplnil své povinnosti včas? Možná by následoval tvrdý pohled a varování: „Nepřipustím žádnou nedisciplinovanost. A když to jinak nepůjde, možná i nějaký ten bičík přijde na řadu, aby byl včas ve formě!“ Nebyla by jen domácí puťka, neboť její role by byla znát i na veřejných reprezentačních akcích.
Vojáci jsou zvyklí na jasné rozkazy, a kdo by mohl být lepší v jejich udílení než manželka, která se sama zocelila ve službě? Kdoví, možná by to byla úleva, alespoň doma by věděl, co ho čeká a nemine. Možná se tak na Hradě rýsuje nový model manželských vztahů, kde prezident poslušně plní rozkazy své první vojenské dámy. Vojenská disciplína v prezidentském manželství, to je ta pravá revoluce, kterou jsme na Hradě ještě nezažili!
Ale dost ironie. Když si lidé zvolili Petra Pavla za prezidenta, málokdo si uvědomil, že tím vlastně volí nejen hlavu státu, ale také první dámu, která by měla pobírat 95 tisíc měsíčně. Málokdo také věděl, že Eva Pavlová si za svoji předchozí vojenskou činnost vysloužila výsluhový příspěvek. Zkrátka a dobře – prezidentský pár, který ví, jak to zařídit, aby stát přispíval, kde je třeba.
A teď ta nejdůležitější otázka, která mnohé zajímá: Skládala vůbec paní profesionální manželka, jež vidí do mnohých státních záležitostí, nějaký slib? A komu? Voličům? Armádě? Nebo snad prezidentovi?
