Já jsem ráda, že ta debata, byť tedy velmi emotivně, tady proběhla. Byla jsem tady vyzvána k tomu, abych se vyjádřila ke svým slovům. Víte, mně na tom vadí to, že pan ministr kultury nerozlišuje, kdy vystupuje jako člen vlády jako ministr a jako občan. Nechť má jako občan názor jaký chce. Tato Poslanecká sněmovna na můj návrh, na návrh kolegy Bartoška, na návrh kolegy Janulíka přijala celou řadu usnesení, kdy žádala ministra zahraničních věcí a ostatní členy vlády, aby jasně tlumočili názor tohoto zákonodárného sboru ve vazbě na Stát Izrael. Ať už se jednalo o sankce nebo se jednalo o přemístění ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, ať už se jednalo o Chrám Božího hrobu, nebo se jednalo o stanoviska k teroristické organizaci s názvem Hamas.
A mě mrzí, že pan ministr tady nemá tu sebereflexi, aby řekl - já jako ministr jsem to přehnal, jako občan jsem dál pro Palestince. Takže já vyjdu vstříc panu Birkemu a já se panu ministrovi za slova o náckovi omluvím jako poslankyně, ale jako občanka si svůj názor s dovolením ponechám. Víte, já jsem si tady vzpomněla i na tu debatu, která tady probíhala v minulém volebním období a týkala se paní poslankyně Válkové. Ta v sobě tu sebereflexi měla, ta se omluvila, za slova o tom, že za Protektorátu Čechy a Morava se toho Čechům až tak moc nedělo, se tady kála a omlouvala! Já to samé chci po panu ministrovi Zaorálkovi. Protože jak už tady říkala celá řada mých předřečníků, je něco jiného hovořit jako občan a říkat svůj občanský názor, a je něco jiného prezentovat věci jako ministr této vlády, která je vázaná několika usneseními tohoto zákonodárného sboru, ze kterých si ale bohužel jak pan tehdejší ministr Zaorálek jako ministr zahraničních věcí, tak i pan ministr Petříček, současný ministr zahraničních věcí, dělají dobrý den.
Takže bych chtěla říct, že zřejmě se omluvy od pana ministra kultury nedočkáme, takže stahuji návrh na omluvu ministra kultury, ale ponechávám a trvám na tom, aby se hlasovalo o tom bodě, který jsem tady navrhovala už včera - Postoj Poslanecké sněmovny k vzájemným vztahům mezi Českou republikou a Státem Izrael. Navrhuji to na dnešek jako třetí bod odpoledne po těch pevně zařazených bodech a budu doufat, že se dočkám vaší podpory, protože ta debata, která tady zaznívala, mě utvrdila v tom, že skutečně toto téma by se tady diskutovat mělo a měli bychom se zástupců naší vlády ptát, jak to tedy je s parlamentarismem v České republice, jestli tedy zahraniční politika je věcí ministra kultury, nebo jestli zahraniční politika je věcí vlády České republiky, tak jak to stojí ve všech zákonech. Samozřejmě vláda České republiky, Ministerstvo zahraničních věcí a v neposlední řadě i pan prezident.
Mrzí mě, že tady tu debatu - a doufám, že ji možná někde v kanceláři, jak tady bylo řečeno, poslouchá pan premiér, protože si myslím, že i on se dostává tímto do velmi složité situace, že pak vlastně musí on na různých jednáních žehlit slova jednoho ze svých ministrů, který se prostě čas od času utrhne ze řetězu a vydá prohlášení, které skutečně mě nadzvedlo ze židle v den, kdy si připomínáme tak významný akt, jako je výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a hrdinský čin našich parašutistů. Tak v této souvislosti ta slova v podobenství s dějinami 20. století a Československem se mi skutečně zdají naprosto nepatřičná. Omlouvám se jako poslankyně za nácka, ale to, že pan ministr si dělá, co chce, na tom trvám.