Nenechal jsem si ujít sobotní přímý přenos z konference Věcí veřejných a tak trochu jsem vyměnil potenciálně příjemný den za poměrně smutný a trpký zážitek. Celá konference mi připomínala Titanik, s obrovsky děravou přídí a už značně falešně hrající kapelou na palubě. Bohužel, Titanik se potopil a ani Věci veřejné bez oprav nemohou plout dál. Jenže Věci veřejné opravy odmítají. Vít Bárta zůstává stále nejvlivnějším mužem strany. On bude stále rozhodovat o tom, co se bude dít. Radek John si dál bude užívat svoji komediální roli předsedy-nepředsedy. Ostatní se budou nadále tvářit, že je ve straně vše v pořádku. Vlastní autentické nahrávky považovat za mediální útok, nahrávky oponentů za odhalování skutečností a kritiku za projev připraveného puče. Nejasnosti financování za očerňující kampaň.
Je mi líto, že strana s velkým potenciálem sama tento potenciál nenávratně ničí. Projevy všech zúčastněných byly vrcholem bezobsažné politické agitky. Za nudnost a vrcholnou manipulaci by se nemusel stydět ani Fidel Castro. Po některých projevech také začínám být alergický na slovo „korupce“, zvlášť z úst lidí, kteří nedokáží začít u sebe a přiznat si vinu. Kateřina Klasnová svým projevem a následnými odpovědmi na dotazy novinářů chtěla patrně spáchat demonstrativní politickou sebevraždu v přímém přenosu, protože neumělost jejich vytáček snad nemohla být ani hraná. Petr Skokan musel s dobrým francouzským vínem začít už odpoledne, jinak si jeho slova o Kristýně Kočí ve studiu ČT nedovedu vysvětlit.
Mrzí mě, že se všichni zúčastnění rozhodli hrát komedii až do konce, že vidina postů a „půjček“, zaslepila oči ostatním poslancům. Čekal jsem, resp. spíše naivně doufal, že se strana postaví k problémům čelem. Že se objeví někdo, kdo řekne, co se musí zlepšit. Kam strana bude směřovat. Co bude podporovat. A jak se vypořádá se současnými problémy. Nestalo se tak. Loutkoherecká společnost s názvem Věci veřejné v režii Víta Bárty nám tak připravila další představení. Jen nevím, zda šlo o komedii nebo tragedii…