Konkrétně se zúčastnil třetího diskusního panelu k tématu Politické souvislosti - a s diskusními otázkami Jak mohou v Evropské unii společně fungovat Německo a ČR jako partneři? Čím by mohly česko-německé vztahy dopomoci v evropské integraci? Jaký význam má dnes solidarita pro česko-německé vztahy a pro Evropu?
Kromě ministra Dienstbiera byli dalšími diskutujícími Hartmut Koschyk (zmocněnec vlády pro otázky emigrace a národnostních menšin), Antje Vollmer (bývalá vice-prezidentka Německého spolkového sněmu) a Bernd Posselt (bývalý MEP, mluvčí Landsmannschaftu).
Ve svém vystoupení ministr Dienstbier řekl mimo jiné:
Českou republiku s Německem pojí kromě silných ekonomických vazeb také vzájemná provázanost naší historie. Rád bych na úvod připomněl jednu její kapitolu, která, byť nepatří k nejznámějším, svým významem dalece přesahuje do současnosti.
Uprostřed rozdělené Evropy vznikla v březnu roku 1985 tzv. Pražská výzva. Její signatáři, mezi kterými byl i můj otec, do ní promítli své přesvědčení, že sjednocené Německo je klíčem k pozitivním změnám v Evropě a že hranice by v rámci evropského sbližování měly být stále méně významné. Obě tyto myšlenky se ukazují jako klíčové zejména v dnešní době, kdy Evropské unii hrozí odstředivé tendence. Můj přítel Jaroslav Šabata říkával, že čeští a němečtí demokraté by měli držet při sobě. To platí i nyní, kdy se společně musíme postavit všem, kteří se systematicky snaží podkopat důvěru ve sjednocenou Evropu – německou AfD počínaje a populisty typu Marine Le Pen, či Miloše Zemana konče.
Spolková republika nám v mnoha ohledech může sloužit jako příklad země, která pomáhá společnosti v překonávání vzájemných rozdílů a aktivně se snaží bojovat se sociální nerovnosti. Solidarita, vzájemné sbližování a porozumění jsou totiž ty sdílené hodnoty, které posouvají kupředu nejen česko-německé vztahy ale i evropskou společnost jako takovou.
V této souvislosti bych se rád zmínil o Evropském pilíři sociálních práv, který v letošním roce začala připravovat Evropská komise. Cílem projektu je do jednotného hospodářského prostoru zavést mechanismy, které v první řadě povedou ke zlepšení sociálních standardů a následně se odrazí i ve vyšší zaměstnanosti a odolnosti evropského hospodářství vůči finančním krizím, které známe z konce minulého desetiletí.
Z atributů tohoto pilíře sociálních práv mám na mysli například princip celoživotního vzdělávání, který by zajistil, že lidé nebudou pracovně odkázáni na jedno průmyslové odvětví a budou se moci přizpůsobit i novým trendům jako je digitalizace či průmysl 4.0. Ostatně ten má svůj původ právě v Německu a v České republice silně rezonuje.
Chtěl bych zde říci, že česká vláda pod vedením sociální demokracie odmítá blahobyt jen pro vybrané a ve své agendě klade důraz na boj s chudobou a snižování sociálních nerovností ve společnosti. Osobně jsem přesvědčen, že největší nebezpečí pro evropské země včetně České republiky a Německa spočívá nikoliv ve vnějších faktorech, ale v rozevírání sociálních nůžek a vzájemné polarizaci jednotlivých vrstev domácí společnosti. Proto by všechny evropské vlády měly soustředit své maximální úsilí na vybudování takového systému, který by mladým lidem dával perspektivu zaměstnání, rodinám s dětmi jistotu dostupného a kvalitního vzdělání a starým lidem garantoval přiměřenou penzi, či právo na sociální bydlení. Jistě se shodneme na tom, že co v současné době vidíme a slýcháme od některých politiků v Evropě, kdy se před lidmi populistickou kritikou Evropské unie snaží zakrýt vlastní chyby a neutěšený stav ve své zemi, je cesta do pekel.