„Jsem nanejvýš vděčný, že smýšlejí evropsky a humanisticky,“ řekl představitel spolku, který už desítky let prosazuje zrušení Benešových dekretů, tedy odsunu těch sudetských Němců, kteří se ještě před válkou dobrovolně zřekli československého občanství a přijali občanství říšskoněmecké.
Oficiální odsud Němců (po „divoké“ fázi) proběhl na základě rozhodnutí Postupimské konference ze srpna 1945 (nešlo jen o odsun Němců z Československa, ale i z dalších zemí střední Evropy, především z Polska a Maďarska), přičemž podle slov historika Jindřicha Dejmka z Historického ústavu Akademie věd konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu Němců v zásadě padlo už na konferenci spojeneckých mocností v Teheránu koncem roku 1943. Tlak na zrušení Benešových dekretů je zejména tlakem na zneplatnění zabavení německého majetku, dle dekretu o zestátnění majetku Němců, kolaborantů a zrádců.
Posseltovi soukmenovci, například někdejší evropský komisař pro rozšíření Unie Günter Verheugen, opakovaně navštěvoval Prahu ještě před naším vstupem do EU a podmiňoval naše přijetí revizí poválečného uspořádání, navrácení majetků (tehdy vyčísleného na cca 300 mld. Kč) a de facto anulací česko-německé deklarace z roku 1997, která prohlašovala záležitosti minulosti za uzavřené.
Exprezident Zeman svůj námět doplnil poněkud nešikovným vyjádřením: „„Neberu ohledy na civilní obyvatelstvo v Gaze, které beztak většinově podporuje Hamás.“ Jedna věc je „podporovat“, druhá věc je podílet se na teroristických akcích. Trochu to připomíná starší Zemanův výrok „Ne každý muslim je terorista, ale skoro každý terorista je muslim.“ V obou je přítomen prvek kolektivní viny, a ten je v demokracii neakceptovatelný. Kdo zná Miloše Zemana, ví, že k podobným „logickým zkratkám“ měl vždycky blízko. Stačí připomenout jeho prohlášení (po útoku na WTC), „S teroristy se nejedná, s teroristy se bojuje“. Jenže jedna věc je politická rétorika, která tu a tam zjednodušuje a trivializuje komplikovanější skutečnost, a druhá věc pak zcela vědomé lhaní, které předvádí Posselt. Podle něho prý úvahy o odsunu Palestinců z Gazy „uspokojují nacionalistické fantazie drobné části českého politického spektra“. To je totiž přímá, a ještě značně nehorázná a ahistorická analogizace událostí, které spolu v zásadě nesouvisejí.
Zde stojí za to připomenout několik velmi souvisejících historických faktů. Již v červnu 1941 se na konto vztahu Čechů a Němců vyjádřil tehdejší ministr pro Protektorát K.H.Frank (sudetský Němec a spolupracovník Konráda Henleina) těmito slovy: „Čechy a Morava a národy,sídlící v tomto prostoru, ležely a leží nejen v německém politickém, nýbržtaké v německém národním, životním prostoru. Prostorová plocha těchtozemí zakazuje jejich politickou samostatnost – alespoň pokud jde o státněpolitickou formu s protiněmeckou koncepcí. Neschopnost Čechů organisovatise trvale v státním útvaru je osud, daný prostorovou polohou. Každá Německá říše musí míti možnost politického rozhodování o tomtoprostoru a jeho obyvatelích; pokud jde o zajištění germánsko-německéhoživotního prostoru na východ, případně jihovýchod, je to prostě základnízákon.“
Těžko v těch slovech hledat jiný význam, než jako vyjádření názoru, že náš národ nemá v německých očích sebemenší šanci na svébytnost a suverenitu.
Připomeňme si ještě něco o sudetoněmeckých aktivitách. Zakladatelem a celých prvých deset let mluvčím sdružení, v jehož čele dnes stojí Posselt, byl královéhradecký rodák Rudolf Lodgman (1877-1962). Po celou dobu od založení toho sdružení (podle některých zdrojů 1948, podle jiných až 1950) prosazoval právě revizi poválečných událostí a návrat sudetských Němců k jejich majetkům a vlivu v naší zemi. Posselt je jen jeho příkladným následovníkem.
Mimochodem bezprostředním předchůdcem Posselta v čele sdružení byl exministr bavorské vlády Franz Neubauer, který dokonce měl tu bezostyšnost, že se domáhal vrácení občanských práv vysídleným sudeťákům (znovu připomeňme, že se jich sami dobrovolně vzdali v letech 1936-39 pod heslem Heim ins Reich – Domů do Ŕíše). Neubauer byl největším kritikem česko-německé deklarace z roku 1997 a trval na de facto vrácení poměrů před rok 1945, aspoň co se týče postavení sudetských Němců. To on do omrzení o českých politicích prohlašoval, že „se vracejí ke starým pozicím a umožňují recidivu nacionalismu.“
Neubauer, Posselt a jejich soukmenovci samozřejmě zcela ahistoricky zapomínají, ve svém křiku o nemorálnosti Benešových dekretů, že vysídlení Němců si předně vykoledovali oni sami svým chováním před válkou a za Protektorátu. Především šlo o rozhodnutí vítězných mocností z konferencí v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Právě v jejích závěrech najdeme jednoznačný pokyn vládám střední Evropy k odsunu Němců. Doslova zde stojí: „Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československaa Maďarska:Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, ženěmecké obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československua v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa.“ Znamená to, že si odsun nevymyslel Edvard Beneš, nýbrž byl k němu zavázán mezinárodní dohodou vítězných mocností.
V té souvislosti lze odkázat i na další, mimořádně zajímavý, dokument.Právní posudek, týkající se Benešových dekretů a s nimi souvisejících otázek, který v době rozhodování o vstupu ČR do EU zadala sama Evropská komise k vypracování prof. Jochenu A. Froweinovi, bývalému řediteli Institutu Maxe-Plancka pro srovnávací veřejné právoa mezinárodní právo v Heidelbergu a bývalému místopředsedovi Evropské komise pro lidská práva (datováno 12. září 2002). Zde Frowein jasně konstatuje, že otázky tzv. Benešových dekretů nemají pro tehdy současnou ani budoucí situaci ve vztazích mezi členskými zeměmi EU naprosto co dělat. Takže opět stačí jen získat odpovídající informace a nenechat se balamutit nátlakovými akcemi Posselta a jeho místních pomocníků.
Není jistě od věci, že do Posseltových plánů už od počátku 90.let zapadal Petr Fiala, který jej, jako čerstvý absolvent univerzity, vodil po ulicích Brna, spolu s Otto von Habsburgem, zakladatelem Panevropské unie, jejíž základní bible „Praktischer Idealismus“ z pera hraběte Coudenhove-Kallergiho, počítá s inženýrským stěhováním národů tradiční Evropy a překreslování geopolitických map. Lze se domnívat, že nikoli v německý neprospěch. Nu a tento Fiala se tehdy stal šéfem moravskoslezské větve Panevropské unie. Tehdejší novinová fotografie těch tří „bratrů v triku“ je volně dostupná na internetu. I to je jedna z tváří našeho premiéra.
Vida, to je hned několik kozlů v roli zahradníka. Šéfové revanšistického spolku sudeťáků brojí proti nacionalismu. Jak se to jmenovala jejich (či jejich předků) rodná strana? Národně (nacionálně) socialistická německá strana práce (NSDAP). Kdo vnesl nacionalismus jako neodpudivější prvek do vlastní i celosvětové politické agendy? Titíž, kdo dnes chválí poslušné loutky z jiných zemí za „humanismus“ a „evropské smýšlení“. A jistě nebude náhoda, že v obou příbězích, tom nacistickém i v tom hamásovském, hrají roli hlavního terče Židé. Kdo se trochu obíral historií 20.-30. let v arabských regionech, dobře ví, že v mnohých panovaly nacionalistické režimy (dnešní Sýrie a Irák – tam došlo k řadě protižidovských pogromů, a světe div se – též islámská enkláva v Palestině.) Je notoricky znám snímek zachycující přátelské setkání velkého jeruzalémského muftího Amina Al Husajního s Hitlerem.
Ačkoli dnes Posselt pokrytecky mluví o hájení a ochraně zájmů židovského státu, stojí proti myšlence patrně jediné mírové cesty pro Palestinu, totiž oddělení těchto etnických a zájmových komunit. A k tomu se mu hodí i nejpodpásovější „argument“, vytahující na stůl Benešovy dekrety, komentovaný útokem na ony „nacionalistické fantazie drobné části českého politického spektra“. Koho asi tak může mítna mysli? Nejspíš strany či prostě občanské iniciativy prosazující návrat k vlastenectví a odmítání přesunu rozhodování o existenčních věcech národa do cizích rukou, jak je prosazuje i prezident Pavel.
To hlavní na závěr: Vše řečené směřuje k jasnému východisku. Poté, co jsme do západních, a především německých rukou předali značnou část našeho výrobního a ekonomického potenciálu a stali se z rozhodnutí našich poslušných politiků vysávanou zemí skladů a montoven, jde o další krok ve smyslu otevírání Overtonových oken.
Jestliže se Verheugen před dvaceti lety domáhal stovek miliard za zkonfiskované kravky a záhumenky sudetským nacistům, ti dnešní jeho následovníci budou důslednější. Půjde totiž o všechno: o samu existenci národního života. Jestliže vezmete národu majetek, a to se děje stále a průběžně, pak dalším krokem je, že mu vezmete jeho řeč, kulturu a důstojnost. Podívejte se, jak se mrší čeština, pronikají do ní nesmyslné hybridní výrazy z jiných jazyků (zejména angličtiny, mnohdy už ani nerozumíte, o čem kdo mluví, protože zejména po drtivém nástupu korporátů zmizela slova jako rozpočet (běžně se užívá budget, počeštěno badžet), středoškoláci už neznají slovo nahodilý a užívají výlučně random atd., Co nás může asi čekat? Kulturně, jazykově a morálně vyprázdněná ohrada plná ovcí, které mají jedinou povinnost: co nejvíc spotřebovávat většinou nekvalitní zbytky, které si nekoupili občané západu.
Nemohu si pomoci, ale je to, jako by někdo vrazil své ruce do vašich kapes, a co hůř, čistícím prostředkem vám přitom vymyl hlavy. To je ta země česká, domov můj?
