Vážené dámy, vážení pánové,
sešli jsme se zde k uctění památky štábního kapitána Václava Morávka, jehož odkaz vlastenectví, odvahy, hrdinství a víry je nesmírně cenný pro dnešní dobu stejně jako pro budoucnost našeho národa. Je mi ctí, že zde můžu promluvit.
Dnešní doba je do velké míry charakteristická mimo jiné i snahou určitých společenských a politických kruhů o masový a plošný útok na naše školství a vzdělávání. Nemůžeme proto pominout ani pokusy o přepisování dějin, a to právě zejména (ale nejen) ve vztahu k událostem druhé světové války. Velice dobře vnímáme jako důležité to, o čem se v této souvislosti mluví, ale také to, o čem se nemluví, co se zamlčuje – a proč.
Často jsme teď svědky toho, jak se relativizují zločiny německého nacismu a německé okupace českých zemí. Neznalý pozorovatel by až někdy nabyl dojmu, že šlo o standardní krátkou dějinnou epizodu, jakých je mnoho, že šlo v podstatě o jakýsi běžný politický spor a oprávněný boj proti komunismu. A že v podstatě osvobození Československa sovětskou armádou od kruté totalitní moci, která usilovala o jeho zničení, včetně vyhlazení většiny jeho obyvatel, vlastně ani osvobozením nebylo.
Bourají se pomníky našich osvoboditelů a hrdinů, kteří při osvobozování Československa padli. Naopak se plánují stavět pomníky vrahům a pachatelům zločinů proti lidskosti ze stejného období. Tento ideologicky perverzní útok je veden zejména na mladou generaci. Velmi často je v této souvislosti zpochybňována i odvaha Čechů postavit se okupantům, náš národ je drze a pejorativně označován za „Čecháčky“ a kolaboranty. Nic není vzdálenějšího pravdě.
Nejznámější kvalifikovaný odhad hovoří o celkovém počtu 360 tisíc československých obětí nacistické okupace a válečných událostí od 15. 3. 1939 do 9. 5. 1945. Patří sem českoslovenští občané, kteří zahynuli v koncentračních táborech, lidé popravení, usmrcení a umučení ve vězeních, povraždění občané vypálených vesnic, oběti náletů a rasového pronásledování, zejména Židé, občané přímo padlí v bojích jako členové odbojových organizací, partyzánských oddílů, anebo členové zahraničních armád, bojujících proti německé okupaci Československa respektive českých zemí. A, co je podstatné připomenout, jen v domácím odboji zahynulo na 100 tisíc Čechů.
Není tedy překvapující, že 15. březen, den počátku a výročí německé okupace českých zemí, není dosud dle Zákona o státních svátcích ani významným dnem ČR. Osobně se poslaneckou legislativní inciativou snažím o nápravu tohoto stavu. Čeští občané, vojáci i civilisté, prokázali tváří v tvář německé nacistické okupaci mimořádné hrdinství a odvahu. Přední roli v tomto boji hrál právě štábní kapitán Václav Morávek, jehož památku si tu zde dnes připomínáme.
Václav Morávek, zvaný též Pobožný pistolník, byl hluboce věřící člověk. Od svých osmnácti let, po smrti otce, živil rodinu, posléze studoval na Vojenské akademii v Hranicích. Školu dokončil jako poručík dělostřelectva. Za války byl členem slavné odbojové skupiny Tři králové, kam patřili Balabán, Mašín a právě Morávek. Tato skupina byla z hlediska celkové protinacistické akce mimořádně významná, shromažďovala zpravodajsky exkluzivní informace pro londýnskou exilovou vládu, řídila špičkového agenta uvnitř nacistické moci Paula Thümmela (agent A-54). Kolportovala dále ilegální tisk a prováděla sabotážní a záškodnickou činnost.
Morávek vynikal odvahou až za hranicí rizika, vydržel na svobodě ze skupiny nejdéle. Svého času byl jednoznačně nejhledenějším odbojářem Protektorátu. Několikrát se dolova prostřílel z obklíčení. Padl 21. března 1942 při přestřelce s příslušníky pražského gestapa. Václav Morávek přímo spolupracoval i s parašutisty ze skupiny Silver A, kterým mj. opatřoval falešné protektorátní doklady. Podle některých svědectví a pramenů se s Kubišem a Gabčíkem sešel ještě kolem poledne v den své smrti. Pokud je to pravda, šlo by o skutečný symbol a setkání legend české historie. Zásadní roli v jeho životě hrála víra, coby zdroj odvahy a síly, pramen a svorník hodnot, jakými jsou morálka, etika, láska k vlasti. Těmto hodnotám ve svém životě vždy dostál a zaplatil za ně cenu nejvyšší. Byl známý tím, že si každý večer, včetně válečných let a v době skrývání se před nacisty v konspiračních bytech, četl v Bibli kralické. Přitom měl vždy prý u sebe dvě pistole a dostatečnou zásobu munice. V tomto smyslu je již klasický jeho výrok, který adresoval spulubojovníku Josefu Mašínovi: „Věřím v Boha a ve své pistole!“ Tak žil – i zemřel.
Čest jeho památce – a děkujeme!
