Lafferova křivka

Tímto vysvětlením je tzv. Lafferova křivka, pojmenovaná po americkém ekonomovi Arthuru Lafferovi, která zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. Tato křivka popisuje skutečnost, že příliš vysoké daně mají ve svém důsledku negativní dopad na ekonomický růst, protože oslabují motivaci lidí k vyšším pracovním výkonům, k zakládání živností a firem, zvyšují objem  daňových úniků a k odlivu kapitálu ze země, podněcují přechod osob
i firem do tzv. šedé ekonomiky apod.

Je empiricky prokázáno, že zvyšování daní má od určitého bodu negativní dopad na veřejné rozpočty (veřejné příjmy)   - a že zvýšení daňové sazby nad tento bod nevede k maximalizaci daňových výnosů.

Dle Lafferovy křivky tudíž existuje určitá výše míry zdanění, která generuje maximální výnosy. Přičemž zvyšování daňové sazby nad tuto hranici se již projevuje vesměs negativně.

V praxi můžeme tvar hypotetické Lafferovy křivky – a výši optimálního zdanění -  pouze odhadovat. Je však pravděpodobné, že se bude lišit pro různé státy resp. pro různé ekonomiky a že bude záviset i na dalších ekonomických (nebo společenských) faktorech, jako je cena práce, inflace, míra nezaměstnanosti atd. Tato křivka je nástrojem ukazujícím, že za určitých okolností může nominální snížení daňových sazeb vést k reálnému zvýšení příjmů státního rozpočtu –
a naopak.

Česká dluhová cesta

Čeští ekonomové a politici nyní považují za prakticky hotovou věc, že skokově narůstající státní dluh a astronomický propad příjmu veřejných rozpočtů bude muset být řešen zvýšením daní.

 „Je patrné, že konsolidace rozpočtu si vyžádá významné navýšení daňové zátěže“, uvádí například Národní rozpočtová rada ve svém březnovém stanovisku. Je to prý naprosto nutné, protože pouhým snížením výdajů už růst dluhů zabrzdit nelze.

Pokud toto opatření proběhne arbitrárně, prostým zvýšením daňových sazeb těch nejsnáze vybíratelných daní od co nejvyššího počtu daňových poplatníků, efekt bude právě opačný – deficit veřejných rozpočtů se ještě více a rychleji prohloubí, čímž dojde v krátké době (ekonomové odhadují max. do tří let) k nárazu na tzv. dluhovou brzdu – což je zákonné pravidlo, které říká, že když veřejný dluh vzroste nad úroveň 55 % hrubého domácího produktu, musí být na následující rok předložen návrh státního rozpočtu jako vyrovnaný či přebytkový.

Což by v současné situaci znamenalo škrtnout ve veřejných výdajích z roku na rok více než 500 miliard korun – se všemi důsledky a dopady na rozsah a kvalitu veřejných služeb a sociálního systému.

Otázka daňová

Při veškerých úvahách o možném zvyšování daní musí být na prvním místě respekt k pravidlu, že více zdaňovat, má-li to být únosné,  lze až poté, co umožníme zaměstnancům a podnikatelům dosahovat vyšších příjmů než nyní, až poté, co jim do maximální možné míry snížíme i ostatní náklady spojené s prací a podnikáním – a také až poté, co zmobilizujeme a využijeme ostatní využitelné rezervy, které stát má – resp. až poté, co stát udělá vše pro to, aby získal peníze
z jiných zdrojů, než je práce a podnikání jeho občanů.

Namátkou jde např. o tyto záležitosti:

1. Zdanění dividend pro všechny subjekty podnikající na českém trhu jednotnou srážkovou daní – bez jakýchkoli výjimek

2.    Povinnost reinvestice zisku (např. ve výši 20-30%) v České republice pro všechny zahraniční subjekty realizující zisky na českém trhu, v první řadě pak pro ty, které konzumovaly od českého státu štědré tzv. investiční pobídky např. ve formě několikaletých daňových prázdnin či dotací na zřízení pracovních míst apod.

3. Zavedení progresivní sazby daně z příjmu právnických osob pro nadnárodní korporace od určitého objemu ročního obratu

4. Zákaz reklamy na nebankovní půjčky ve všech médiích s licencí pro Českou republiku

5.    Systémová podpora českým živnostníkům a živnostem:

6.    Paušální daň v poloviční výši oproti současnému stavu

7.    Definitivní zrušení EET

8.    Zavedení předmětu finanční gramotnosti a základů účetnictví do osnov základních a středních škol

9.  Podpora na zřízení každého samostatného pracovního místa ze strany OSVČ – včetně pracovního místa pro sebe sama

10. Po maďarském vzoru zavedení bankovní a krizové daně  pro telekomunikační a globální IT firmy  a zahraniční obchodní řetězce

11. Zákonné zakotvení povinnosti státu a ministerstva obrany zadávat armádní zakázky primárně domácím výrobcům. Tam, kde to nelze, definovat pevnou procentní hranici spoluúčasti domácího průmyslu.

12. Tlak na redefinici podoby českého angažmá ve Společné zemědělské politice EU ve smyslu potravinové soběstačnosti a odmítnutí podřízení se vývozním a dovozním kvótám

13. Vybudování silného zemědělského domácího sektoru na státní nebo družstevní bázi – a to od prvovýroby, přes výkup, velkoobchod až po síť maloobchodních družstevních řetězců

14. Změna systému elektronického mýtného pro zahraniční nákladní kamionovou dopravu tak, aby se toto mýtné vybíralo za použití všech silnic a komunikací, nejen za dálnice a silnice první třídy – paušální mýtné za určitý počet dnů průjezdu + doplatek při překročení na hranicích při opuštění republiky

15. Systematické (nikoliv namátkové) vážení kamionů na hranicích při příjezdu do republiky i výjezdu z ní.

16. Při překročení povolené tonáže odmítnutí vstupu, přeložení, finanční sankce.

Je tedy jasné, že stát má obrovské rezervy příjmů, které nechce, anebo neumí, využít, a naprosto diktátorsky přesouvá finanční zátěž za své chyby na občany.
Je před volbami a tak se zejména sociálně demokratičtí ministři předhánějí
v rozdávání peněz, které stát nemá (a bude si je tedy muset půjčit). Jsem přesvědčen, že letošní rozpočet skončí s rekordním deficitem na úrovni jednoho bilionu korun.

Připomíná to starý vtip o cikánovi (politicky korektně o Romovi), který se snažil svou kobylu odnaučit žrát. Když už to téměř uměla, tak mu pošla.

Se zdaněním občanů je to totiž tak, že když chce stát zvyšovat daně občanů, může to udělat dvojím způsobem:

• Zvýší daně, prostým příkazem, a protože už značná část národa nemá kde brát, uvede ji do ještě větší bídy a přinutí je uchýlit se do šedé ekonomiky

• Nezvýší daně, ale umožní občanům, aby svou prací si zvýšili své zdaněné příjmy, a tím vzroste při stejné výši daní jejich výnosnost.

Lapidárně řečeno, když je stát hodný na občany a moc toho po nich nechce, občan mu to vrací na daních, které nemá problém zaplatit. Obráceně to fakt nefunguje, paní ministryně!