Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážení kolegové, rád bych se vyjádřil k rozšíření pravomoci ombudsmanky. Ve svém vystoupení bych chtěl poukázat mimo jiné na nekoncepčnost vývoje celého úřadu ombudsmana od roku 2000. A potom také několik poznámek mám k vlastnímu textu, k vlastnímu návrhu.

Ombudsman byl původně zamýšlen jako malý úřad, který měl občanovi pomáhat v boji s byrokracií. Nyní jde o úřad, který má čtyři odbory s 15 odděleními, celkem 119 tabulkových míst zaměstnanců, z toho 73 právníků.

Postupně bylo úkolem mediovat bez jakýchkoli výkonných kompetencí spor mezi občanem a úřadem. Od roku 2006 je ochránce národním preventivním mechanismem proti mučení a špatnému zacházení. Od té doby pokračuje trend, že v případě potřeby na základě mezinárodních závazků ke zřízení nového úřadu se tímto pověřuje ombudsman. Jedním z důvodů nepochybně byl i étos a osobnost pana doktora Otakara Motejla. V roce 2008 získal ochránce zvláštní oprávnění v oblasti státní správy, soudnictví. Právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí.

Schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se ochránce stal orgánem pomáhajícím obětem diskriminace. Od začátku roku 2012 může ombudsman podat žalobu na ochranu veřejného zájmu, což do té doby mohl podat pouze nejvyšší státní zástupce. Nyní je diskutována možnost podání žaloby v civilních věcech. Přitom pokud by chtěl být ombudsman aktivistický, není při podávání žaloby omezen pouze na důvody uváděné v antidiskriminačním zákoně, ale pouze tím, zda v určitém případě shledá nerovné zacházení s vhodně zvoleným tzv. komparátorem.

Důvodová zpráva mlží, neboť tvrdí, že posiluje pozice ombudsmana jako mediátora, přitom ale mediační princip opouští. Principem mediace totiž je, že mediátor není vybaven žádnými pravomocemi, zatímco pravomoci ombudsmana jsou opakovaně posilovány. Důvodová zpráva na mnoha případech ukazuje, jak různé kompetence mají podobné instituce v zahraničí, aniž by zároveň uváděla, zda tyto zahraniční instituce také disponují tak širokou působností, jako je tomu v případě českého ombudsmana. Zahraniční příklady jsou vybírány navíc selektivně.

Hovoří se o tom, že ombudsman dostane novou pravomoc podávat žalobu v oblasti rovného zacházení, kdy jeho omezením bude pouze tzv. veřejný zájem. Tento veřejný zájem bude ale definovat pouze ombudsman. Možnost soudu přezkoumat důvodnost veřejného zájmu je minimální, neboť podaná žaloba se bude vždy alespoň minimálně nějakého veřejného zájmu dotýkat. Podstatné je, že zákon svěřuje ombudsmanovi tuto novou pravomoc mnohem širší, než jak je to prezentováno navenek. Ombudsman bude moci kromě podání žaloby také vstoupit do řízení jiných žalobců a v těchto řízeních potom také pokračovat a podávat řádné i mimořádné opravné prostředky zcela nezávisle na vůli původních žalobců, tedy i přes jejich odpor, nebo když se oni sami rozhodnou řízení ukončit. Podobnou pravomocí nově disponovalo pouze státní zastupitelství, a to v přesně určených řízeních, ve kterých vystupovaly osoby znevýhodněné, a státní zástupci zde měli hájit jejich práva.

Ombudsmanovi jsou přidávány i pravomoci k podání dalších tří typů žalob v oblasti správního soudnictví. Změna soudního řádu správního... Jsou to body 2, 3, 4 na straně 7 a další. Je zde rušeno jeho omezení při podávání správních žalob. Zatímco dosud tak mohl učinit pouze tehdy, pokud soudu prokázal, že je dán závažný veřejný zájem, nově bude stačit, pokud na podání žaloby jednostranně shledá závažný veřejný zájem. Ombudsman se tedy tak opět snaží srovnat s nejvyšším státním zástupcem.

V roce 2015 se tedy cestou dílčích změn bez důkladnější parlamentní rozpravy objevil jako deus ex machina ombudsman, který může: Cestou doporučení přinutit správní úřad, aby konal určitým směrem, nebo podat žalobu na nečinnost správního orgánu, pokud jeho návrhy nepřijme. Cestou správní žaloby napadnout konání správního úřadu, se kterým nesouhlasí.