Vím i ze svého okolí, že pro mnohé je doslova darem z nebes, když se handicapovaným dětem otevřou dveře mezi jejich zdravé vrstevníky, kteří tím jsou vedeni k empatii, jsou schopni trávit s nimi určitý čas v konkrétním a běžném světě a tím je mimo jiné vysvobozovat z jejich složitých mezisvětů.
Na podzim jsem se v Chicagu setkal se zástupci škol, kteří představili fungující vzdělávací systém týkající se právě lidí s handicapem. Je zcela samozřejmé, že postižené děti po část dne absolvují běžnou školní výuku. Společné soužití mladých lidí je s ohledem na jejich nemoc časově omezeno a následně děti jdou nebo jsou svými asistenty převezeny do připravených školních prostor, kde probíhá jejich další speciální výuka a rozvoj. Výsledky tohoto vzdělávacího modelu jsou mimořádně pozitivní. A to nejenom pro děti nemocné a jejich nejbližší okolí, ale i pro děti zdravé, které se tak učí poznávat, že právě jejich zdraví je dar i závazek. Že nedílnou součástí života je empatie, obětavost a odpovědnost. Že i slabí, nemocní a nemohoucí lidé jsou především plnohodnotné bytosti, které jsou součástí našich životů. Nevidět je, potlačovat jejich přítomnost, ulevovat svým životům je špatné, zavrženíhodné a nemravné.
Proto slovům našeho prezidenta nerozumím. A už vůbec nechápu jeho obavy, že by kvůli svému nedávnému vyjádření na adresu postižených lidí měl být obviněn z rasismu. Copak normální člověk považuje problematiku tělesně a duševně nemocných za rasovou?
Mnohé výroky pronesené v posledních měsících českým prezidentem ve mně vyvolaly pobouření a nesouhlas. Slova o neslučitelnosti spolužití postižených a zdravých dětí v našich školách mne naplňují hlubokým smutkem. Vypovídají o svém autorovi víc, než je na první pohled patrné.
Potřebujeme prezidenta, který rozumí své dějinné, symbolické úloze.
Potřebujeme nadstranického prezidenta, který své spoluobčany svým vlastním příkladem vede k toleranci a kultivuje občanský prostor.
Potřebujeme prezidenta s plně lidskou osobností.
Potřebujeme prezidenta jiného.