já se v tom svém vystoupení nebudu pouštět do polemiky s kolegy, kteří, řeknu, tady mluvili o zemědělství, zdravotnictví, školství. Budu se soustředit na to, co je předmětem dnešního jednání. A předmětem dnešního jednání je žádost vlády České republiky podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky o prodloužení doby nouzové stavu. To je to meritum věci, ke kterému bychom se měli vyjadřovat a které je předmětem našeho dnešního jednání.
Dovolím si jako poslanec polemizovat, věřím, že zase pouze věcně a úplně apoliticky, a věcně právně argumentovat kolegům z řad poslanců. A dovolím si, teď se střelím do vlastního kotníku, jako právník okresního formátu polemizovat se ctihodnými ústavními právníky, kteří vyjadřují nad postupem vlády, zejména nad onou dobou, na kterou je žádost podávána, podiv a označují ji za protiústavní či protiprávní.
Takže shrnu ryze právní argumenty, pro které žádost vlády za protiprávní nepovažuji. U některých těch argumentů budu citovat, u nich budu pouze hledět do podkladů.
Ten první argument je ten, že je nutné si uvědomit, jaká je struktura článku 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
První věta vymezuje institut vyhlášení nouzového stavu a pouze s tímto institutem je spojena ona maximální, a přesnou číslovkou, absolutní číslovkou stanovena, doba třiceti dnů. Zdůrazňuji, že to je opravdu číslovka z věty první a je spojena s institutem vyhlášení nouzového stavu.
Věta druhá téhož ustanovení, to znamená článek 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, zakotvuje institut prodloužení doby nouzového stavu. V tomto institutu dnes jsme a ústavní zákon, zdůrazňuji, že se jedná o ústavní zákon z roku 1998, nejsem znalec historie všech poslanců, myslím, že v té době tady možná nikdo z nás nebyl, takže já opravdu na ústavodárce z tehdejší doby hledím úplně objektivně, tak podle mě vědomě s plnou rozvahou tak, jak se dokonce přijímají ústavní zákony, k tomuto institutu prodloužení nouzového stavu žádnou konkrétní dobu nestanovil.
Toť první argument. Uznávám, že to je argument takzvaným gramatickým výkladem práva, to je samozřejmě zcela relevantní. A je to opravdu první krok, já také budu pokračovat, k tomu závěru, který zastávám, že se nejedná o protiprávní nebo protiústavní postup.
Takže opravdu věta druhá článku 6, ve které se dnes pohybujeme, žádnou přesnou absolutní dobu nestaví. To neznamená, že by ta doba nebyla nijak omezena.
Ta doba je omezena dvěma právními limity. Je omezena limitou, která se týká celého českého právního řádu, že jakýkoliv akt práva, což je nepochybně i žádost vlády o prodloužení doby nouzového stavu, musí být dostatečně určitý, čili limita určitosti.
A druhou limitou, já to pak zdůvodním opravdu konkrétním judikátem Ústavního soudu, a tím se tady pokouším reagovat na legitimní obavy vyslovené některými předřečníky, že by se vláda ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu, kdy by mohla žádat o prodloužení nouzového stavu na, řekněme, opravdu dobu nekonečnou, je, že ani tento akt vlády žádost o prodloužení nouzového stavu nesmí překročit článek 9 odst. 2 Ústavy České republiky. Ten článek je taky dostatečně zřejmý a platí pro všechny akty vládnutí všech orgánů veřejné moci. Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
Samozřejmě to posuzování, která doba už by překračovala článek 9 odst. 2 Ústavy, to znamená byla by tou podstatnou změnou náležitostí demokratického právního státu, je samozřejmě těžké. Posuzujme to v individuálním případě. Ale že by doba 58 dnů, respektive doba určená tím přesným datem 31. květnem do 23.59, jak je uvedeno v žádosti vlády adresované Sněmovně v dnes projednávaném sněmovním dokumentu, překračovala limitu stanovenou článkem 9 odst. 2 Ústavy, o tom já jako právník, je to můj osobní právní názor, mám silné pochybnosti. Určitě bych neváhal, pokud by vláda podala žádost, která by sice splňovala podmínku určitosti, ale byla by podána na dobu dvou let, pěti let, deseti let, úmyslně jsem řekl tu druhou stranu mince, kde to je zřejmé. Ale že by podstatné náležitosti demokratického právního státu ohrožovala žádost vlády o prodloužení doby nouzového stavu o 58 dnů, tak to podle mého názoru, a k tomu jsem aspoň, tak jak jsem studoval vyjádření všech ctihodných ústavních právníků k článku 9, v tomto směru žádné vyjádření nenašel, tak podle mého názoru tuto limitu žádost vlády nepřekračuje.
Třetí argument, který tady uvádím, a opět tady někteří z mých předřečníků argumentovali tím, že v době covidu, to znamená řekněme v uplynulém roce a kus, se vytvořila z těch projednávaných žádostí tehdejší nebo předchozí vlády o prodloužení doby nouzového stavu právní či ústavní zvyklost nebo parlamentní praxe. Zase se pokusím vyjádřit k tomu, že se nedomnívám, že by k vytvoření právní ústavní zvyklosti mohlo během roku a půl dojít.
Ty důvody jsou následující. Právní institut nebo právní stav nouzového stavu existuje v českém právu, zaokrouhluji, nechytejte mě, prosím vás, za slovo, jednotek měsíců 24 let od roku 1998.
Dvacet čtyři let, toť první argument. Druhý argument. Institut nouzového stavu nebyl v České republice používán zdaleka v době covidu. On byl použit v roce 2002 při povodních. Byl použit v roce 2006 při povodních. Byl použit v roce 2013 při povodních. Čili to je můj druhý argument, pro který opravdu tady skoro varuji před tím, abychom z doby jednoho a půl roku vytvářeli ustálenou parlamentní dobrou praxe nebo vytvářeli ústavněprávní zvyklost.
Myslím si, že na institutu, který trvá dvacet čtyři let... abychom z jeho aplikace v posledním roce a půl z jeho dvacetičtyřleté historie vytvářeli ústavní zvyklost, to mně připadá jako poměrně právně nebezpečná věc a je to ten argument kombinace doby, po kterou je tento institut zakotven v českém právním řádu úplně jiných situací a legitimních situací, ve kterých byl v souladu s ústavním zákonem nebo bezpečností České republiky použit, to jsou zejména ty povodňové nouzové stavy, minimálně tři a možná i víc, tak opravdu se velmi jako právník obávám toho z roční praxe související s pandemií vytvářet ústavní zvyklost.
A dostávám se k předposlednímu argumentu, kdy opět reaguji na názory ať už ctihodných kolegů poslanců, ať už ctihodných ústavních právníků o tom, že vláda postupuje v rozporu s ústavou. Tady si dovolím odcitovat za chviličku z judikatury. K institutu nouzového stavu existuje poměrně ucelená řada rozhodnutí Ústavního soudu. Souhlasím s tím, že mě někdo můžete napadnout, že judikaturní praxe se zatím nevytvořila k onomu institutu prodloužení nouzového stavu, ta ustálená judikaturní praxe se týká stavu vyhlášení nebo institutu vyhlášení nouzového stavu.
Ale zase tady použiji právní argument. Předpokládám, že snad se mnou i političní oponenti budou souhlasit, že v právu - a je to staré římské pravidlo přenesené i do moderní doby - platí pravidlo od většího k menšímu nebo od menšího k většímu, to je takové pravidlo, z které strany to vezmete, že pokud pro samotné nastartování nouzového stavu tohoto institutu, pro vyhlášení nouzového stavu platí nějaká ústavní pravidla, ať už stanovená zákonem nebo vyplývající z judikatury, že snad nepřekročím jako právník nějakou rozumnou mez, když tu judikaturu, která se týká vyhlášení nouzového stavu, se pokusím aplikovat i na debatu, na rozhodnutí, dnešní rozhodnutí naší Poslanecké sněmovny o prodloužení doby nouzového stavu. Já nejprve shrnu právní závěry, které z vět Ústavního soudu vyplývají pro mě jako pro právníka a pro mě jako pro poslance, a pak si dovolím ten jeden citát.
Za prvé z judikatury Ústavního soudu, jsou to, kdo si to chcete dohledat, rozhodnutí a určitě zase neřeknu všechna, všechna jsou plenární, zdůrazňuji, když to budete hledat podle spisové značky, všechno jsou plenární rozhodnutí Ústavního soudu - 8/2020, 11/2020, 106/2020, 12/2021 a tak dále. A z těchto rozhodnutí, ona jsou opravdu názorově konzistentní, je tam celá řada oponentních vyjádření, ale ta oponentní vyjádření se spíše týkají výzev některých ústavních soudců ke zdrženlivosti Ústavního soudu k vyjadřování se k politickým otázkám, tak vyplývají podle mého názoru dvě konkrétní věci, dva konkrétní argumenty, o nichž už jsem mluvil.
Za prvé, ústavněprávní přezkum samotného vyhlášení - a já k tomu dodávám - tudíž i prodloužení stavu legislativní nouze, zdůrazňuji, nikoliv konkrétních exekutivních kroků vlády, které bude ve stavu legislativní nouze činit, pro ně platí jiná pravidla ústavního přezkumu, ale pro vyhlášení samotného nouzového stavu a pro jeho prodloužení je ústavněprávní přezkum Ústavním soudem vyloučen a jediným orgánem, jemuž náleží politický přezkum tohoto kroku vlády, je Poslanecká sněmovna. Toť první závěr Ústavního soudu, za chvilku vyplyne opravdu z té citace.
A stejně tak z rozhodnutí Ústavního soudu z té judikaturní řady vyplývá, kromě těch dalších obecných pravidel typu určitost a tak dále tohoto aktu, opravdu, že jedinou limitou v tom exekutivním rozhodování vlády v režimu nouzového stavu je článek 9 odstavec 2 Ústavy, to znamená, že vláda nemůže tímto exekutivním krokem změnit podstatné náležitosti právního státu. Tam by Ústavní soud okamžitě zasahoval.
Teď si dovolím tu citaci, ona není nijak dlouhá. Vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně aktem aplikace ústavního práva, představuje akt vládnutí, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je přezkoumatelný primárně demokraticky zvoleným politickým nesoudním orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Nestanoví-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu - tady odbočka, nic takového opravdu český právní řád pro akt rozhodnutí vlády, kterým je vyhlášení nouzového stavu nestanovuje - formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality.
Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Sněmovně, která může naplnit kontrolní funkci ve smyslu článku 5 odstavec 4 - mně to nijak nevadí - ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Tolik citace z rozhodnutí Ústavního soudu. Ona opravdu jsou názorově naprosto konzistentní, tady neexistoval žádný ping pong třeba mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu, všechno jsou to plenární rozhodnutí.
A poslední argument, poslední argument, který uvádím mezi těmi, kterými se snažím přesvědčit v tuto chvilku spíše řekněme tu opoziční polovinu sálu o tom, že krok vlády opravdu není protiprávní ani není protiústavní, mě ta některá silná vyjádření dnes mrzela, ale nebudu jmenovat, tak tím posledním argumentem je to, že samotným aktem nouzového stavu nebo prodloužení nouzového stavu opravdu nedochází. A kdo tady tvrdí z právníků opak, tak podle mého názoru dobře ví, že uvádí argument nerelevantní nebo nesprávný, samotným aktem vyhlášení nouzového stavu k žádnému zásahu do základních práv a svobod nedochází.
To také vyplývá z četné judikatury Ústavního soudu, ale, prosím vás, i kdybychom k tomu neměli judikaturu Ústavního soudu, tak to vyplývá samozřejmě z textu zákona. To, co může zasáhnout a co musí být pod bedlivým dohledem každého z nás, pod bedlivým dohledem veřejnosti, pod bedlivým dohledem soudců, pod bedlivým dohledem nezávislých médií, jsou jednotlivé konkrétní kroky, které celý komplex české krizové legislativy vládě v právním institutu nebo v době vyhlášeného nouzového stavu dává. Pouze těmito kroky může dojít k zásahu do základních práv a svobod občanů.
A prosím vás, od předřečníků jsem neslyšel, že by tady kterýkoli z předřečníků uváděl to, že některý konkrétní krok současné vlády nebo krok, který je vymezen předkládací zprávy (zprávou?), protože tam je v souladu se zákonem uvedeno, tak to musí být, která základní práva a svobody vláda předpokládá, že mohou být omezena v době trvání nouzového stavu, tak nikdo z předřečníků tady nekritizoval kterýkoliv z těch kroků konkrétních exekutivních, které ať už jsou teď činěny v době trvání nouzového stavu od 3. března, nebo které vláda plánuje činit v té následující době prodloužení nouzového stavu.
Tady padala opravdu silná slova o tom, že samotným dnešním aktem dochází k omezení základních práv a svobod. A to je opravdu právní nonsens. Děkuji mnohokrát. Předpokládám, že část opoziční jsem nepřesvědčil, část koaliční, předpokládám, že bude hlasovat tak, jak asi hlasovat budeme, ale chtěl jsem tyto věcné, právní a věřím, že snad nepolitické argumenty uvést.
Děkuji mnohokrát.
