Karenční doba i minimální mzda i insolvenční zákon ale mají jeden problém. Část lidí se na ně dívá ideologicky a v nějaké divné naivitě to považuje za ekonomický náhled na věc. Jenže je to velmi pseudoekonomické.
Jak zní taková typická argumentace u karenční doby? Asi takto: Bude to stát zaměstnavatele tři miliardy „navíc". Typický argument u minimální mzdy? „Zvýší to nezaměstnanost". A typický argument proti jednoduššímu oddlužení? „Dluhy se přece musí platit!"
Tak si proberme důkladněji třeba tu karenční dobu. Už když jsem chodila na ekonomku, jednou ze zásad, kterou nám neustále vštěpovali vyučující, bylo nedat na první dojem. Při ekonomickém rozhodování platí, že je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti. Takže sice náklady na placení prvních tří dnů nemoci budou představovat něco přes tři miliardy korun, ale právě proto také dojde ke snížení odvodů zaměstnavatelů. Takže i když tyto platby „projdou" přes zaměstnavatele, stát jim vyšší náklady bude kompenzovat snížením odvodů. Nebude to tedy výdaj zaměstnavatelů, ale výdaj státu.
Navíc: Stát jenom organizuje pojištění, ze kterého je nemocenská vyplácená. Peníze do něj „vkládají" především zaměstnanci ze své hodnoty práce. Vyplacená nemocenská je jenom a pouze použití peněz, které jsou na tento konkrétní účel vybrány na základě příslušného zákona.
Další divný argument proti zrušení karenční doby je: „To se to lemplům bude stonat". Ponechám stranou příliš „lidské" okolnosti. Například to, že pokud někdo nějaký systém zneužívá, měl by to být podnět k lepší kontrole a nikoliv ke zrušení celého systému pro všechny (jak to udělaly kdysi pravicové vlády).
Ano, jistě vždycky existovali lidé, kteří se „hodili marod", když se jim to hodilo. „Ekonomové" (ve skutečnosti ideologové) pravice proto s oblibou šermují údaji o tom, jak po zavedení karenční doby poklesla nemocnost. A statistiky skutečně ukazují pokles počtu návštěv u lékaře a vystavených nemocenských. Jenže jenom naprostý ekonomický laik může zaměnit počet vystavených nemocenských a počet skutečně nemocných.
Zavedení karenční doby se navíc potkalo se souštěním regulačních poplatků (mimo jiné). Představme si člověka s čistým platem třeba 12 tisíc korun (píše se rok 2009). Teče mu z nosu, má teplotu, kašle až kapénky létají, normálně by šel k lékaři a nechal si na ty tři nebo pět dnů vystavit nemocenskou. Ovšem v novinách četl, že je zpoplatněna návštěva doktora a že za první tři dny nemoci nedostane ani korunu. Takže relativně banální chorobou mu vznikne v rozpočtu díra větší než tisíc korun. Takový člověk si to dost pravděpodobně prostě nemůže dovolit. S lehčími chorobami naloží tak, že „nadopuje" volnými léky a jde svoje bacily šířit do světa.
Chová se totiž ekonomicky. Nebo bychom mohli říci, že mu nic jiného nezbývá.
Je třeba sledovat data také se znalostí okolností a v logice průběhu událostí. V roce 2007 bylo v naší zemi prostonáno (oficiálně s nemocenskou) 100,6 milionu dnů. V době, kdy již překonaná ekonomická krize ještě stále dopadala na občany, tedy v roce 2012, to bylo již jenom 54,9 milionu dnů. Opravdu z toho chce někdo vyvodit, že půlka nemocných v roce 2007 byli podvodníci? To je přece absurdní! Nebo se snad národ zázračně uzdravil a získal odolnost proti běžným chorobám?
Navíc v roce 2017 jsme byli zase na sedmdesáti milionech prostonaných dnů. A každoročně se tento údaj zvyšuje. To tedy znamená, že po období uzdravení se zase stáváme nemocnějšími?
Samozřejmě, že nikoliv. Nemocní jsme totiž plus mínus pořád stejně – některý rok může statistiku vychýlit nějaká zvláště urputná epidemie. Ta však nemůže vyvolat pohyb o desítky milionů pracovních dnů. To hovoříme o jednotkách milionů.
Vysvětlení hledejme zase v ekonomice. Prostě si díky vyšším mzdám a nedostatku pracovních sil lidé mohou dovolit stonat. Mají větší rezervy a tři dny bez peněz se pro více lidí (ale ani zdaleka ne pro všechny) staly snesitelným „trestem" za to, že onemocní. A také se prakticky nikdo nemusí bát, že se ho jeho zaměstnavatel zbaví – což byl mimochodem důvod, proč ještě nedávno chodilo pod prášky do práce asi deset procent z těch, kteří měli být doma v posteli.
Ne, ne. Pečlivější analýza statistických dat o nemocnosti nepotvrzuje ekonomickou genialitu karenční doby. Potvrzuje pouze, že tímto asociálním opatřením ODS a TOP09 byli mnozí lidé zahnáni do situace, kdy obětovali své zdraví na oltář státních financí.
A co na to lékaři? Mají vlastně velmi ekonomický názor. Přechozená nemoc, zvláště opakovaně přechozená nemoc, sice znamená krátkodobou úsporu pro zdravotní systém v podobě nečerpání péče, znamená krátkodobou úsporu pro zaměstnance, protože nepřijde o výdělek, ale středně a především dlouhodobě znamená pro systém podstatně vyšší náklady a pro zaměstnance podstatně vyšší ztráty z výdělku, který se neuskuteční kvůli nepoměrně vážnějšímu onemocnění.
Tak co je vlastně na té karenční době tak ekonomického? Nic. Je to jen hloupá ideologie.
