Včera jsme v této oblasti v poněkud schizofrenní situaci. Máme definovanou lichvu (§ 1796, občanský zákoník), i když je dokonce trestná (§218, trestní zákoník), tak stačí otevřít exekuční nebo insolvenční rejstřík a prolistovat pár konkrétních případů. Zakrátko narazíme na nějakou pohledávku, o které můžeme s klidným srdcem prohlásit: „To je přece lichva!"
Nedávno jsem na cestě po poradnách pro lidi v dluhové pasti narazila na pána, který se cítil skutečně podvedený ze strany politiků, měl pocit, že jsme ho „v tom nechali". Takových lidí jsou v naší zemi stovky tisíc. Chtěla bych jim říci, že přece jenom se občas něco podaří udělat.
První krok přišel v roce 2016, kde jsme zkrotili spotřebitelské úvěry. Tehdy se povedlo udělat mnoho pro budoucnost.
Jenže teď spíše bojujeme s astronomickými dluhy vzniklými do té doby z lichvářských úroků, smluvních pokut a penále.
Druhý krok se povedl před několika dny v inovované podobě insolvenčního zákona (jakkoliv ji považuji za nedostatečnou a je třeba se k oddlužení ještě jednou vrátit). Do ní se mi s kolegy podařilo protlačit nový kus textu do § 172. Já to hodně zjednoduším a uvedu na příkladu. V současnosti není problém pro věřitele přihlásit pohledávku, kde jistina je 20 tisíc ve výši třeba 100 tisíc korun. Takové ty společnosti typu „domácí finance" nebo „chytrý úvěr" běžně podobné pohledávky přihlašují. Tak asi od poloviny roku 2019, kdy vstoupí novela insolvenčního zákona v účinnost, budou mít smůlu. Přihlásí 20 tisíc jistiny, k tomu 20 tisíc příslušenství a zbytek půjde do podřízeného dluhu v podstatě bez naděje na splacení.
Mám radost, že se podařilo podobným „firmám" alespoň trochu šlápnout na kuří oko a omezit jejich „lichvu v mezích zákona" již nyní. A že se podařilo alespoň trochu napravit křivdy minulosti.
Teď je na čase se vypořádat s tím, že sice občanský zákoník říká, co je lichva, dokonce je lichva trestným činem podle trestního zákoníku, ba i soudy opakovaně řekly, co rozhodně lichvou je, ale přesto nám systém nefunguje tak, jak ve vyspělé zemi fungovat má. Popravdě – přes všechnu snahu mnoha politiků platí, že obchody šly lichvářům a obchodníkům donedávna dobře. On totiž spravedlivý soud přicházel povětšinou s „křížkem po funuse". Prostě v době, kdy byl dlužník již v beznadějné spirále bez návratu.
Takže musí následovat třetí logický krok, totiž změna pohledu na věc. Zatím jsme o tom, co byla (nebo nebyla) lichva, rozhodovali roky po událostech a pouze tehdy, pokud byl dlužník dostatečně zarputily a tvrdý a pokud se dostatečně aktivně bránil. Tam, kde dlužník neměl dostatečnou odvahu a znalost věci, tam upadal do dlužního otroctví. Proto potřebujeme dát konkrétní definici lichvy hned „na začátek", aby bylo možné jasně říci: Tak toto je lichva, to ani nezkoušejte vymáhat. Soudy zatím ve svých rozsudcích postupně snižovaly hranici, za kterou považovaly podmínky obchodu za lichvu. Započato to bylo na osmdesáti procentech, pak následovalo 70 a 60 procent. Ani to nevyřešilo problém. Proto je třeba říci například: lichva je dvou (troj, čtyř) násobek obvyklé sazby.
Ale ani to nás v budoucnosti nespasí. Potřebujeme ne tři kroky, ale čtyři, pět, šest… Potřebujeme nová nezabavitelná minima, potřebujeme chráněný účet, potřebujeme amnestii na dětské dluhy a řadu dalších změn. Není to nic, co by bylo ve vyspělých zemích neobvyklé.
Chci, aby dluhy byly placeny. Ale nechci dluhové otroctví a chudé Česko.
