Ano, zdraví je nejvyšší a nenahraditelná hodnota. Přecházení tak zvaných banálních nemocí jako chřipka může mít nevratné následky.
Češi si ale místo nemocenské vybírají v lepších případech hromadně dovolenou, pracují doma, v horších nemoci rovnou přecházejí. Každopádně za lékaři se nehrnou. Jsou na to výzkumy. Zpráva o jednom z nich (STEM, odkaz ZDE) má výmluvný titulek: „Sice máme výčitky, ale bacily roznášíme dál". Další výzkum prokázal, že dvě třetiny Čechů nezůstávají na neschopence a z nich 44 procent prostě proto, že si nemohou dovolit stonat. Hlavní důvod přecházení nemocí je, že lidé mají obavy ze ztráty příjmu.
Popravdě platí, že kdokoliv, kdo se nepohybuje jen po centru či v pár nejbohatších čtvrtích Prahy nebo několika dalších velkých měst, ale potkává se i s deseti miliony ostatních obyvatel země, to vidí kolem sebe.
Hodně je ve sdělovacích prostředcích slyšet láteření některých zaměstnavatelů, kteří hodně mluví o lemplech (myslí tím vlastní zaměstnance). Ti prý už teď zneužívají nemocenskou (hází se marod na okopávání brambor v sezóně, na „opičku" a podobně). Zaměstnavatelé se zrušením tak zvané karenční doby, tedy neplacení prvních tří dnů nemoci, spojují ekonomickou apokalypsu.
Ti stejní zaměstnavatelé také mluví o tom, že „nejsou lidi". Placení nemocenské od prvního dne nemoci tedy bude znamenat nenahraditelný úbytek pracovní síly. Všimněte si změny optiky. Už nejde o lemply, ale o zaměstnance, co pracují a produkují nějakou hodnotu, o kterou by firmy měly přijít. Takže chvíli je člověk lempl, který se hodlá ulévat, chvíli cenný zaměstnanec, který bude chybět u pásu nebo na stavbě.
Jasné je, že ta „chybějící pracovní síla" jsou zaměstnanci, kteří chodí nyní nemocní do práce (nebo si na nemoc berou dovolenou, takže si to „odmakají" ke spokojenosti zaměstnavatele jindy).
Absolutní mantrou zaměstnavatelských svazů se stala údajně zcela jasná fakta hovořící o poklesu pracovních neschopenek po zavedení neplacení prvních tří dnů nemoci (zavedení karenční doby) v roce 2008.
A co se tehdy v tomto roce stalo?
Ve skutečnosti ten rok docházelo k turbulencím v placení nemocenské v prvních třech dnech nemoci v důsledku změn zákona i rozhodnutí Ústavního soudu. Dokonce část roku činila nemocenská 60 procent, o které se teď vede „bitva".
Rok 2008 byl tedy dosti zmatený. A pak se v roce 2009 rozestoupila mračna a „národ se uzdravil". Alespoň to se snaží tvrdit zaměstnavatelé. A opravdu – v roce 2009 poklesla velmi prudce nemocnost. Jenže nejen krátkodobá. Dramatický pokles nastal i u nemocí měsíčních či i podstatně delších. A na ty mohlo mít zavedení karenční doby jen těžko nějaký vliv. Asi daleko více zafungovaly regulační poplatky a celkově výrazný růst nákladů pacientů spojených s jejich nemocí. A co více. Od roku 2012 znovu rostou data ve všech kategoriích, tedy u nejkratších, střednědobých i dlouhých pracovních neschopností.
Dnes jsme na tom tak, že například u nemocí s maximálně třídenní neschopností jsme se v roce 2017 dostali na stejnou úroveň, jaká byla v roce 2007. U počtem případů nejvýraznější skupiny neschopnosti od 4 do 14 dnů jsme již dávno nad úrovní roku 2009 a nemocnost stále roste.
Zdraví nelze poručit. Lidé chodí do práce nemocní, nakazí další. Z nich si část může dovolit opravdové léčení, ostatní jdou do práce. Nakazí další. A z nich si část může dovolit opravdové léčení, jenže ostatní jdou nakazit další… Karenční doba vyhnala do práce lidi, kteří by měli být v posteli. V prvním šoku fungovala jako asociální „odstrašení", postupem času si ale vybírá svou daň.
To, že si zaměstnanci neberou neschopenku, prostě neznamená, že jsou méně nemocní. Jen nemocní nemoc přecházejí, nebo si berou dovolenou. Imunologové hovoří v tomto směru jasně. A lékárníci také. Dlouhé roky sledují výrazný růst zájmu kupujících o poradenství v případě lehčích nemocí a především – téměř soustavný růst tržeb za léky bez předpisu. Za několik posledních let se výdaje zákazníků na léky na „běžná onemocnění" zvýšily o více než jednu miliardu korun.
Není náhoda, že právě lékaři a zdravotní sestřičky, stejně jako další zdravotní pracovníci, jsou pro znovuzavedení nemocenské od prvního dne nemoci.
Tři dny bez peněz vážně ohrožují zaměstnance s nízkým příjmem, ale nespravedlivé jsou pro všechny zaměstnance. Vychází z toho, že si na tři dny zkrátka naspoříte ze mzdy a taky to umravní před předstíráním nemoci. Jenže mzdy jsou v České republice stále nízké, naspořit si na nemoc zní zaměstnanci se mzdou kolem dvacet tisíc korun hrubého měsíčně jako hodně špatný vtip.
Neplacení prvních tří dnů nemoci v podmínkách České republiky popírá lidskou důstojnost zaměstnanců. Bere jim svobodu pečovat o své zdraví z obavy o ztrátu příjmu. Nemocenské pojištění je tak nefunkční.
Mějte před očima pravdivé obrazy takové nefunkčnosti – nemocného zaměstnance na 12 ti hodinové směně se zvýšenou teplotou s nutností zvýšené psychické koncentrace a fyzické náročnosti ve výrobě i zdravotní sestřičku v nemocnici pečující s teplotou o nemocné pacienty.
Hazardování, kupčení a handlování se zdravím zaměstnanců je cestou zpět, zpět do 19. století.
Kateřina Valachová
