Zajímavý byl v průzkumu ještě jeden údaj: 57% občanů považuje diskusi kolem průjezdu konvoje za zbytečný rozruch. To je zvláštní. Mediální obraz průjezdu konvoje totiž vypadá tak, že rozruch je relativně velký.
Kladu si otázku, jak by dopadly výsledky průzkumu, pokud by:
1. Ukrajina byla členem NATO
2. Konvoj by jel na Ukrajinu
3. Aktivisté by bránili průjezdu
4. Kvůli zdržení by umírali lidé.
Popsaný scénář by kvůli nezbytným přípravám Ukrajiny na vstup do NATO mohl nastat sice nejdříve za 6 let, ale možná naší společnosti může trvat i více než 6 let, než se naučíme vést dialog tak, aby po něm nezůstalo rozdělení.
Osobně jsem přesvědčen, že Ukrajině by členství v NATO pomohlo. Domnívám se, že pokud by jel americký konvoj na opačnou stranu, nemusel by nutně dojet až do Donbasu, aby prezident Putin pochopil, že se jeho plány realizovat nebudou.
Přemýšlím ale, jestli bude v dohledné době reálné zabývat se otázkou vstupu Ukrajiny do NATO bez zbytečných emocí a obav, jak by na vstup Rusko reagovalo. Zatím se totiž zdá, že zbytečné emoce a obavy vyvolávají i daleko méně závažné skutečnosti.
Rozdělení kvůli demonstraci
Navzdory převažujícímu názoru, že kvůli průjezdu konvoje se není potřeba vzrušovat, probíhaly na Václavském náměstí vzrušené debaty mezi zastánci a odpůrci průjezdu. Osobně jsem zažil, jak málem nastalo rozdělení kvůli diskusi o účasti na demonstraci.
Čím to je, že i při 80-ti % konsensu ve společnosti se zdá, že naše společnost je rozdělená? Může být v nějaké otázce shoda jen třeba z 55-ti % s tím, že k rozdělení nedojde? Naučíme se respektovat převažující názor, i když se s ním sami neztotožníme?
Věřím, že klíčem ke sjednocení je úcta. Pan prezident Zeman národ rozděluje, protože mu chybí úcta k lidem. Když označí za blázny ty, kteří proti průjezdu protestují, chová se podobně jako estébáci, kteří dělali blázny z odpůrců komunistického režimu.
Dědictví komunismu a nekomunikace
Říká se, že když je někdo roky vězněný, může se i po „osvobození“ srovnatelnou dobu vnitřně cítit nebo i vnějšně chovat tak, jako by k osvobození zatím nedošlo. Jak řekla jedna z osvobozených Češek unesených v Pákistánu: „Bojím se, že svoboda je jen sen“.
Pokud by se tato teze přenesla na 40-ti leté otroctví komunismu, čekalo by nás ještě 15 let na cestě k uzdravení, k úctě, k uvolnění napětí ve společnosti. Komunismus neučil dialogu, pošlapával alternativní názory. Pan prezident Zeman je typickým „žákem“ této doby.
Od koho se učit můžeme?
Příkladem osobnosti, která umí naslouchat a vést dialog v klidu a s úctou k názoru druhého, je slovenský prezident Kiska. Z jeho vystupování vyzařuje respekt k člověku. Když se vrátím k tématu Ukrajiny, prezident Kiska k tomu mj. uvedl:
„Můžeme mít různé názory (k dění na Ukrajině), ale jsou principy, k nimž je vhodné mít respekt… Je to hodnota svobody, suverenity, právo na sebeurčení …“.
Doplňuji, že důležitá je také ochota za tyto hodnoty bojovat. Vážím si amerických vojáků za to, že mají ochotu za svobodu bojovat i za cenu obětí. Vítám jejich přítomnost na našem území, ale nechci odsuzovat ty, kteří mají alergii na jakýkoliv obrněný transportér.
Představme si ženu, která by byla roky vězněna a znásilňována na nějaké vojenské základně. Možná by i mnoho let po osvobození nemohla uniformu ani vidět. A naše země byla také dlouhou dobu „znásilňována“. Skoro 23 let jsme tu měli sovětské tanky…
Závěrem si dovolím připomenout citát Dalajlámy: „Nedopusťte, aby malá hádka zničila velké přátelství“. Zkusme před tím, než se pustíme do nějakého sporu, zamyslet.
O jak závažný problém jde? Je efektivní věnovat jeho řešení tolik energie? Není něco důležitějšího, než můj silný názor? Když pochopíme, že přátelství, vzájemná pomoc a úcta má vyšší míru priority, než „mít pravdu“, potom nás snad nebudou tolik ovládat negativní emoce, i když se události kolem nás nebudou vyvíjet dle našich představ.
