Do poslanecké kanceláře za mnou přišel vzdělaný pán ve středních letech, sdělit mi, co si myslí o naší vládě. Nechala jsem ho mluvit. Nebyla to hezká slova a vlastně ho v mnoha oblastech chápu, neděláme populární opatření, neumíme je komunikovat a děláme chyby. Dokážu v takové chvíli poslouchat, dokážu reagovat a snad i vysvětlovat.
Pak jsme se dostali na téma Ukrajina, Rusko a cenzura. Poslouchala jsem najednou jaksi zdálky, že za válku na Ukrajině může NATO. Máme brát plyn z Ruska a vystoupit z EU. Média cenzorují jiné, alternativní názory. V tu chvíli jsem měla blackout. Zatmělo se mi. Vybavila jsem si Tomia Okamuru, jak lže v prime-time od pultíku, všechny weby a řetězové maily s vylhanými příběhy, které dostávají moji starší příbuzní.
Přede mnou seděl člověk, který v listopadu 1989 demonstroval za konec komunismu a teď mluví o cenzuře.
Udržela jsem se a dokončili jsme schůzku s tím, že spolu nesouhlasíme. Ale mám neodbytný pocit, že je to málo a že vlastně nevím, jak s takovou situací naložit.
Lež se stala pravdou. Neodbytně se mi vybavuje Vladimír Vysockij, šla pravda světem....