Příprava této novely nebyla jednoduchá, předcházela jí celá řada diskusí a kulatých stolů za účasti reprezentace vysokých škol, představitelů akreditační komise, ministerstva školství, politiků a mnoha dalších účastníků. Současná verze je tak výsledkem dlouhých jednání, má podporu České konference rektorů i Rady vysokých škol. Vychází z potřeb společnosti i pracovního trhu a z nutnosti posílit kvalitu vysokoškolského vzdělání.
Změny obsažené v návrhu se týkají pravidel hodnocení kvality vysokých škol a akreditací studijních programů, včetně tzv. akreditací institucionálních. Nově se zřizuje Národní akreditační úřad pro vysoké školství a stanovuje se jeho postavení a pravomoci. Dojít má také k úpravě působení zahraničních vysokých škol na území ČR a k umožnění odebírání neoprávněně získaných titulů a k zvýšení sociálního stipendia. Pokud bych to měla shrnout, novela by měla přispět ke zkvalitnění systému vysokého školství a vzdělávání a k účinnější kontrole a hodnocení kvality.
Na novelu se čekalo snad deset let, už to naznačuje, že její příprava byla složitá. Má tato předloha – předpokládám, že se neobejde bez úprav - šanci nakonec projít oběma komorami parlamentu?
Jak už jsem řekla, novela je určitým kompromisem, na němž se shodlo ministerstvo s akademickou obcí. To však neznamená, že ve sněmovně novela hladce projde. Spory při prvním čtení jasně ukázaly, že projednávání bude složité. Ostatně dokazuje to i přerušení diskuse o novele ve školském výboru do září. Ani my nepovažujeme všechny navržené změny za dostačující, ne se všemi bezvýhradně souhlasíme. Už dnes víme, že budeme předkládat některé pozměňující návrhy.
Můžete být konkrétnější?
Jako příklad mohu uvést část týkající se možnosti odebírání neoprávněně získaných titulů. V posledních letech jsme byli opakovaně svědky mnoha afér s tzv. rychlostudenty, kteří získali diplom za nepřiměřeně krátkou dobu bez náležitého zpracování závěrečných prací, případně se prokázalo jejich plagiátorství. Takže možnost jejich odebrání jednoznačně podporuji. Ale výčet tohoto možného odebrání neoprávněně získaných titulů opomíjí například titul profesora, kterého by se to, podle mého názoru, mělo týkat také.
Nedořešeno zůstává, co bude s titulem docent v případě, že dané osobě bude odebrán titul magistra, který je podmínkou pro získání dalších titulů. Otazníky vyvolává i nově zřízený titulmimořádného profesora. Tady mám obavy, aby především soukromé školy z různých důvodů, například potřeby garantů oboru, nezneužívaly možnosti udělování tohoto titulu. Změny chci v rámci dalšího projednávání navrhnout i v předložených oblastech vzdělávání, například v oborech týkajících se dopravy.
Bývalé pravicové vlády strašily školným na vysokých školách. Současná vláda s ním nepočítá, je tedy školné na VŠ pro příští roky skutečně zažehnáno?
To doufám, i když člověk nikdy neví. Když sleduji, jak ministr financí postupně mění svými rozhodnutími priority vládního prohlášení a přechází stále víc a víc doprava, když sleduji slabost sociální demokracie, která pod tlakem koaličních partnerů odhazuje jeden předvolební slib za druhým, tak je otázkou, kam až se míní posunout.
V každém případě KSČM je v této otázce konzistentní, to znamená, že odmítáme jakékoliv školné, ať přímé či odložené. A nejenom to. Vrátím se k novele vysokoškolského zákona. Tady musím ocenit, že ministerstvo školství převzalo náš dřívější návrh na navýšení sociálního stipendia z 1620 korun na 2100 korun, který sněmovna odmítla, a zapracovalo ho do předložené novely. Na druhou stranu, a upozornila jsem na to v rámci diskuse, leží ve sněmovně náš nový návrh novely zákona, kterým se sociální stipendium navyšuje až na 2400 korun a zároveň se rozšiřuje okruh příjemců. Počítáme s tím, že tento záměr uplatníme už při vládní novele jako náš pozměňovací návrh. Mnohé studenty totiž dnes nutí ekonomická situace k tomu, aby si přivydělávali. V opačném případě by studium museli ukončit.
Podle loňského průzkumu Eurostudent jsou mezi více než šesti tisíci studenty bakalářských, magisterských a navazujících studijních programů náklady spojené se studiem palčivým problémem. Měsíční náklady přesahují někde až deset tisíc. I když se jedna třetina studentů těší finanční podpoře ze strany rodičů, příjem z brigády či zaměstnání je pro ně nutností. Ekonomickým činnostem se však věnují v míře, která má negativní vliv na jejich studium, tzn. nejen o prázdninách a ve dnech pracovního klidu, ale i v pracovních dnech a na úkor docházky do výuky. Takže každá koruna navíc v rámci sociálního stipendia je pro studenty ze sociálně slabých rodin určitě dobrá.
Vysoké školy však stále bojují s nedostatkem peněz. Je to tak? A co s tím? Zdá se, že ministr financí Andrej Babiš je dost neústupný – stejně tak také nová ministryně Kateřina Valachová…
Nejen vysoké školy bojují s nedostatkem peněz. Celé školství je u nás dlouhodobě podfinancované. Podle dat OECD patří Česká republika mezi pět z 33 členských zemí, které věnují na vzdělání méně než pět procent HDP, v Evropské unii je průměr 6,1 procenta HDP, v ČR pod čtyři procenta. Chybí peníze na platy učitelů i nepedagogických pracovníků škol, na pomůcky, učebnice, na speciální školství, mimoškolní výchovu, na vysoké školy, vědu a výzkum. Financování vzdělávání se za posledních 25 let výrazně přeneslo na kraje, obce, rodiče.
Rodiče musí platit svým dětem pracovní sešity, které v nižších ročnících základních škol často nahrazují učebnice, pomůcky, školy v přírodě, kurzy, pobyt ve školní družině, na středních školách učebnice, a tak bych mohla pokračovat. Přitom stále víc rodin se dostává do obtížné ekonomické situace. V rodinách, které pobírají dávky v hmotné nouzi, žije asi sto tisíc dětí, zvyšuje se počet dětí, jejichž rodiče nemají ani na jedno teplé jídlo denně.
KSČM se vždy držela názoru, že investice do vzdělání je investice do budoucnosti. Ostatně nejsme jedinou politickou stranou, která má tento názor. Všechny polistopadové vlády tvrdily, že vzdělání je jejich priorita do chvíle, než se sestavoval státní rozpočet. Pak se objevily vždy jiné priority. Jsem proto zvědava, jak ke vzdělání v souvislosti s rozpočtem přistoupí současná vládní koalice.
Ministr Chládek chtěl meziroční nárůst o tři až pět miliard korun - na platy učitelům, vysokým školám, na začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, a do sportu. Na růstu platů učitelů i nepedagogů o pět procent trvají také školské odbory. Nové ministryni se zatím podařilo dojednat navýšení 1,5 mld. korun, což je naprosto nedostačující.
Už hodně let se mi zdá, že máme vysokých škol nějak moc. Kdo se nedostane na státní, jde na soukromou. Některé zřejmě zdaleka nesplňují všechny požadavky, kladené na VŠ, to samé se mnohdy týká i vyučujících. Chce to vysokoškolský zákon nějak změnit? Pokud ne, k čemu to povede?
Je pravda, že vysokých škol je v ČR mnoho a kvalita se dost liší. Za posledních patnáct let došlo k prudkému nárůstu počtu především soukromých vysokých škol, přitom mnohé z nich mají problém s personálním zabezpečením výuky. Skutečnost, že v roce 2000 bylo na našem území osm soukromých vysokých škol a dnes jich zde působí 44, k tomu 26 veřejných a dvě státní, je s ohledem na velikost našeho státu a počet obyvatel naprosto nepřiměřená. Mnohé soukromé vysoké školy navíc přijímají prakticky každého bez jakýchkoliv předpokladů, často bez přijímacích zkoušek. Dostali jsme se tak do situace, že diplom má kdekdo, ale ten není podložen kvalitou vzdělání. Považuji proto za rozumné, že zákon specifikuje podmínky, za kterých může ministerstvo školství odebrat soukromé škole státní souhlas nutný pro působení v oboru.
Co Čech, to vysokoškolák, to zní docela hezky. Otázkou jsou ovšem skutečně získané znalosti absolventů některých škol, a také možnosti jejich umístění. Co nám bude platné, že máme hodně vysokoškoláků, když se nakonec v praxi neuplatní? Nenajdou práci?
Přesně tak. Už dnes mnozí absolventi vysokých škol vykonávají práci středoškoláků. Přitom chybí techničtí pracovníci. Z údajů MŠMT vyplývá, že například v oblasti technické vědy, výroba a stavebnictví studuje pouze patnáct procent vysokoškolských studentů, což je o devět procentních bodů méně, než tomu bylo v roce 2001. Další problém je, že vzdělávací obory neodpovídají potřebám pracovního trhu.
Mimochodem zde je patrný rozdíl mezi veřejnými a soukromými vysokými školami. Zatímco na veřejných vysokých školách s více než 80 tisíci studenty vedou technické vědy a nauky, na soukromých mají velkou převahu ekonomické obory. V roce 2013 se jim věnovalo přes 21 tisíc z celkového počtu 43 710 studentů těchto institucí. Jak je vidět, volná ruka trhu není řešení. Bez plánování to, ať se to komu líbí, nebo ne, prostě nejde.
Marie KUDRNOVSKÁ
