Na druhou stranu se v dnešní debatě o očkování objevují některé problémy, kterým je potřeba věnovat pozornost a je na nás, politicích, abychom k nim zaujali stanovisko.
Vidím zejména tyto tři:
Za prvé nás má zajímat, zda stát, když nařizuje povinné očkování, tak je schopen na sebe vzít i odpovědnost. Zde vítám, že Národní imunizační komise doporučuje zřízení fondu, který odškodní děti trpící vážnými následky po povinném očkování. Jistě je pak na místě, aby peníze do tohoto fondu poskytl nejen stát, ale aby zčásti přispěly i farmaceutické firmy a výrobci vakcín, poněvadž i ony nesou určitou odpovědnost za rizika, která mohou nastat. Zřízením fondu se zařadíme mezi vyspělé země Evropy, které tyto možnosti odškodnění poskytují. Je pak na odborné debatě, jakou formou a v případě jakých následků bude možné o náhradu žádat. A na nás politicích, abychom přijmuli zákon o vzniku tohoto fondu a plnění z něj.
Za druhé velmi vítám, že se i odborná lékařská veřejnost shoduje v negativním názoru na sankce, které byly zmiňovány ve znění novely zákona o ochraně veřejného zdraví, kterou předložila vláda. Ohrazuji se proti tomu, aby stát přenášel na školy či neziskové organizace vymáhání povinností, které není schopen sám zajistit.
Za třetí jsem také pro to, aby se odstartovaly seriózně a bez předsudků a odsudků diskuze o změně očkovacího kalendáře. Z poslední doby je to například přední vakcinolog MUDr. Roman Prymula, který uvažuje o možnosti vyjmout z povinného očkování kojenců vakcínu proti žloutence typu B s argumentem, že očkování kojenců je tady vůbec ze všeho nejméně nutné. Podobně se před pěti lety upustilo i od povinného očkování proti tuberkulóze. Jako politici bychom měli iniciovat vyváženou debatu pediatrů a dalších odborníků na toto téma. Nejde o to torpédovat systém povinného očkování od samého základu, ostatně jeho přínos jsem již zdůraznila. Jde ale o to vyhodnotit, kdy máme vystavit kojence či dítka cizorodým látkám, které by mohly vyvolat vedlejší účinky či které by mohly mít celoživotní následky.
Jsem toho názoru, že bychom měli více dbát na individuální přístup k očkovaným osobám. Dětský lékař by měl vždy před očkováním individuálně posoudit anamnézu nejen dítěte, ale i jeho rodiny. V případech, kdy očkování v kombinaci s alergiemi může nést větší pravděpodobnost rizika, by měl lékař potenciální rizika posoudit a zvážit individuální očkovací plán. Bude to sice náročnější cesta, která bude vyžadovat vyšší nároky na pediatry, ale jedná se o způsob, jak zachovat pozitivní efekty očkování a zároveň usilovat o minimalizaci negativních dopadů na zdraví dítěte.
