A znovu Václav Klaus
Mnozí to vidí jasně, doba je těhotná potřebou nové pravicové politické strany v České republice. Žádná z dosud existujících totiž nesplňuje vysoké požadavky náročného pravicového voliče, který z jedné strany právem žádá stranu ideově pevnou a z druhé „volitelnou“, tj. takovou, jejíž jméno se bude pravidelně objevovat v médiích. Jak jednoduché, že…
Ovšem hned u „ideové pevnosti“ narazíme na první potíž. Každý echt pravičák ji totiž nahlíží ze svého jedinečného úhlu a čím je na konzervativně-liberální škále vyhraněnější, tím je méně nakloněn jakémukoli kompromisu, který je pro úspěšnost široce akceptované strany nutným předpokladem, a tak někteří bazírují na zákazu interrupcí, státní podpoře domácích výrobců či rodiny, uzavření hranic nebo výslovném czexitu, zatímco jiní na zrušení stávajícího důchodového systému, veřejnoprávních médií, vystoupení z NATO či nestrašení veřejnosti czexitem, který má být podáván ve formě nutnosti reformy před Lisabon či Maastricht, a to mám na mysli pouze antisystémově ukotvené pravičáky. Příznačné je, jak jednotliví pravičáci dávají za vzor tu Le Penovou, tu AFD, jindy zase UKIP či Salviniho aniž vědí cokoli bližšího o programech těchto stran, které tu i tam obsahují přesně to, co vyhraněné pravičáky tak odrazuje od výraznější podpory té či oné tuzemské strany.
S požadavkem volitelnosti je to ještě těžší. Antisystémová, tedy zásadově odmítající stávající způsob přerozdělování veřejných peněz a současně odmítající EU, masovou migraci a do všech důsledků hájící svobodu slova, pravice nemá v masmédiích plných progresivistů téměř žádný vliv a získat punc voličsky smysluplné strany je téměř nemožné. Svým dílem k tomu přispívá i umisťování, spíše neumisťování, do průzkumů veřejného mínění, kde jsou vždy zmiňováni a do předvolebních besed zváni ještě méně „volitelní“ Zelení, zatímco strany, které je následně ve volbách, tedy jediném relevantním průzkumu, porazí, jsou ignorovány. Nemyslím si, že tato tendence je náhodná, ba naopak jsem přesvědčen, že existuje vysoce sofistikovaný netransparentní systém, mající úspěšnosti antisystémových pravicových stran zabraňovat, ignorace a dehonestace jsou jeho základními pracovními nástroji.
I přes výše napsané se čas od času objeví „trhlina v matrixu“, zpravidla v době, kdy se systém očividně není schopen popasovat s problémy a řešení některých z nich se mu vymyká z rukou a vznikne příležitost vytvořit něco nového, co by alespoň v počáteční fázi nebylo úplně pod dohledem hybatelů reality.
Dle mého takováto situace nastává nyní a většinu klíčů od jejího řešení drží v ruce Václav Klaus mladší, který v sobě svou minulostí i současnou aktivitou integruje podobně jako zahraniční vzory tužby autentických pravičáků po ideové stálosti a volitelnosti a jako Klausovi jsou mu schopni odpustit mnohé, co by u jiných netolerovali. Záleží jen na něm, zda má dostatek politického citu, chuti a odvahy pokusit se podobně jako kdysi jeho otec sjednotit všechny „bloudící pravicové kmeny“ a především, zda je toho schopen. Ono totiž sjednocovat pravičáky není, jak skvěle na příkladu Svobodných nedávno popsal D-fens, nic jednoduchého a i autorita jména Klaus může u mnohých narazit, tu na ego, tu na nekompromisnost.
Každopádně již dlouho zde takováto příhodná situace nebyla a troufnu si tvrdit, že je dobře, že zde oba Václava Klause máme, před cca 28. Lety se ten starší s příležitostí vypořádal se ctí, jak s ní naloží mladší, se dozvíme v průběhu několika měsíců
