Proto jsem si dovolil právě je v úvodu svého příspěvku zmínit jako zástupkyně žen, které dnes slaví svůj mezinárodně uznávaný svátek Mezinárodní den žen ?? Od žen z mého okolí na tento svátek slýchám každoročně řadu protichůdných názorů. Jedněm kytička a bonboniéra chybí, jiné téměř uráží. Protože my chlapi máme obecně trochu problém se orientovat v ženské duši, stává se pro nás 8. březen jakousi emocionální ruletou.
Symbolika spravedlnosti a rovnoprávnosti žen se za posledních sto let proměňovala stejně jako oblasti, na které kladla důraz. Od prosazování volebního práva žen na počátku 20. století až po povinné kvóty žen v manažerských pozicích či politice, které si některé země EU v posledních desetiletích dokonce uzákonily a pod pokutou je vymáhají. Nechci o tom teď polemizovat. Pravdou je, že ze 45 zastupitelů našeho města je jen 8 žen a ve vedení městských firem máme ženu pouze jednu.
V historickém kalendáři má březen jedno temné datum. Je jím 15. březen. Den, kdy z pohledu Německé říše došlo k „legálnímu a mírovému obsazení uměle vytvořeného státu ahistoricky vytrhujícího české země z životního prostoru německého národa, vnitřně neschopného existovat a představující ohnisko nestability, ohrožující evropský mír“. A na sklonku minulého měsíce všechna světová média oznámila, že ruské „mírové“ jednotky rozpoutaly s podobnou argumentací válku na Ukrajině, jejíž vlajku jsem nechal o týden dříve vyvěsit jako symbol podpory obyvatel Olomouce
Když se na chvíli vrátím ke krojům, o nichž jsem se bavil s tanečníky lidových souborů, shodli se na tom, že velkým problémem jsou dnes boty. Sehnat kvalitního ševce je obrovský problém, a to i v zemi, která kdysi doslova obouvala celý svět. Tyto stesky zaznívaly na dohled od kdysi slavného olomouckého obchodního domu Baťa. Proč o tom píšu?
V předvečer 15. března 1939 se ve Zlíně konal velký koncert s vlasteneckým rozměrem. Uspořádala ho jako vzdor německé okupaci výjimečná žena, jejíž jméno v naší historii zaznívá méně, než by si zasloužila. Marie Baťová se dobrovolně vrátila z kanadského exilu do okupovaného Československa, aby zaštítila udržení firmy Baťa po celou dobu války v českých rukou. Součástí jejího životního příběhu je pomoc s evakuací židovských rodin, podpora rodin, jejichž blízcí skončili v koncentračním táboře, spolupráce s českým odbojem po atentátu na Heydricha či ukrývání partyzánů na sklonku války. Marie a její firma sehrála významnou roli také při přípravě a podpoře slovenského povstání. Žena, která si získala lásku a úctu obyvatel Zlína hned po svém příjezdu do města jako novomanželka Tomáše Bati. Své první ráno po svatební noci totiž potkala v manželově továrně mladou švadlenu, která ji vzala na dílnu, a do oběda se první dáma Zlína naučila obratně udělat z tenké tkanice mašličku a přišít ji na dětskou papučku. Takové byly líbánky ženy, která se po válce musela hájit před nově nastupující komunistickou mocí a opět uprchnout do exilu.
Jan Werich říkával, že jedna ženská vidí někdy dál než pět mužských s dalekohledem. Skládám tak hlubokou poklonu všem ženám, které nám mužům a svým dětem uchovávají láskyplné teplo domova, národní identity a pomáhají nám snášet i ta nejtěžší břemena života. Jejich síla a životní příběhy jsou lepší inspirací pro vyšší uplatnění žen než jakékoliv kvóty.
