Pana Pavla jsem poznal poprvé v roce 2014, krátce poté, co mě zvolili starostou Prahy 6, čtvrti, kde sídlí Generální štáb Armády ČR. Zahajovali jsme tehdy spolu jednu z mnoha výstav, které armáda a Vojenský historický ústav na Vítězném náměstí pravidelně pořádají, aby kolemjdoucím přiblížili historii našich ozbrojených sil, naše hrdiny. Tehdejší náčelník Generálního štábu mě zaujal tím, že nemluvil jako klasický voják. Jeho projev byl naopak velmi civilní a hlavně pronesený spatra. Setkali jsme se takto několikrát a nikdy na mě nedělal dojem „zeleného mozku“ nebo „gumy“, jak se nám teď snaží namluvit řady jeho odpůrců. Naopak na mě vždy působil jako vzdělaný a rozumný člověk, který o věcech přemýšlí v souvislostech, zajímá se. Potom odjel do Bruselu a tak trochu jsem na něj zapomněl.
Zpátky do mého zorného pole se dostal o několik let později, když začali s tátou vystupovat na nejrůznějších debatách. To ještě byla živa i naše máma a doma jsme nesčetněkrát mluvili o tom, jaký to má smysl. K čemu je cestovat po republice, často se vracet pozdě v noci z debat s lidmi, unavený, rozmrzelý, obětovat tomu spoustu času, který by se přitom dal věnovat něčemu jinému. Ale ono to smysl má a už tehdy jsem si říkal, že když je někdo, kdo by si mohl plnými doušky užívat zaslouženého důchodu po dobře vykonané práci pro svou vlast, ochoten trávit svůj volný čas hovory s lidmi o jejich životech, o jejich zemi, tak to opravdu asi bude člověk, kterého stojí za to si všímat.
Když potom pan Pavel oznámil, že se bude ucházet o prezidentský úřad, byl jsem rád. Proč, to jsem popsal výše. A neodradilo mě ani to, že jako mladý voják byl členem KSČ a frekventantem zpravodajského kurzu. Protože to všechno dostatečně odčinil a napravil.
A ostatní kandidáti? Komentovat Babiše s Baštou nemá smysl. Ten první je nevzdělaný lhář, ten druhý je sice vzdělaný, ale popleta a v důsledku taky lhář. Pány senátory, kteří kandidují jen pro to, aby se připomněli před koncem svého mandátu a zvýšili si šance na znovuzvolení, nepovažuji za seriózní kandidáty. Je to pro mě taková vata, stejně jako zbytek pelotonu. Jejich sebevědomí je obdivuhodné, ale šance nulové. A paní Nerudová? U té se na chvíli pozastavím.
Jako absolventa právnické fakulty v Plzni, kterého, stejně jako stovky dalších studentů, naplno během studia zasáhla kauza s rychlotituly, se mě bytostně dotýká, uráží mě a irituje způsob, jakým se ke kšeftování s akademickými tituly staví právě paní Nerudová. Je to obrovský reputační problém pro celou školu a nejvíc to odskáčou zas a jen poctiví studenti. A to, jak se k problému staví, od ní není fér. Naopak, je to plivnutí do tváře všem, co do jakékoliv školy chodí poctivě, učí se, připravují se, dřou. Není to něco, co jen tak prošumí, co se dá promlčet, anebo co se dá brát jen tak, jakoby se nic nestalo.
Sám jsem ve své politické kariéře udělal řadu chyb. Vím, jaké to je, když se na ně potom lidé a média ptají a chtějí vysvětlení. A také vím, že báchorky a vykrucování se nefungují. Spíš to ještě zhorší. Úplně stejně jako v normálním životě.
Vadí mi proto hlavně postoj paní Nerudové, která si asi myslí, že se to vyřeší samo a bez důsledků. Nejen proto, že je to pro mě citlivé téma. Jsem dost přesvědčený o tom, že člověk, který neumí uznat chybu, nedokáže určit, co je v pořádku a podrážděně se vymlouvá, nemůže být hlava státu.
Prezidentem by měl být člověk, který tohle chápe a ví. Člověk, který je schopen sebereflexe a pokání. Ne strojený produkt, který vytváří a kryje špínu, opisuje při písemkách a když ho načapou, tak svůj průšvih hází na ostatní.
Na prezidentské standartě je napsáno „Pravda vítězí“. Pojďme si proto po dvou neúspěšných pokusech zvolit do čela naší země někoho, pro koho to není jen větrem otřepaná fráze.
P.S. A nepokrytě přiznávám, že mě těší, že se pan generál a jeho tým inspirovali mým volebním heslem z roku 2014. Klid je totiž něco, co naše země opravdu potřebuje. Tak doufám, že i jemu tohle kouzelné slovo přinese vítězství. I kdyby to mělo být o 175 hlasů, jako to bylo v mém případě.
