Ministerstvo životního prostředí opět sehrálo v rámci koaličních jednání o nové vládě svou „popelčí“ roli, kdy o tento resort aktivně nebojovala žádná ze tří stran, snad kromě osobního přání Vladimíra Špidly. A tak toto ministerstvo (jako vždy) na někoho zbylo, a to na zástupce ANO pana Richarda Brabce. Ten již dříve po vzoru svých předchůdců z ODS pro týdeník Respekt prohlásil, že „ministerstvo průmyslu by mi bylo bližší, to je pravda, ale v rámci chemičky jsem se zabýval i dopady na životní prostředí. Proto jsem od našeho hnutí dostal interní nominaci.“
Vstupní přání pana ministra ale nemění vůbec nic na věci, že přebírá resort, který leží na dně a ve velmi zoufalém stavu. Ministři za ODS Drobil a Chalupa v resortu zahájili procesy, které jsou možná již nevratné. A to jak na úrovni zásadního personálního oslabování, tak i na úrovni obrušování kompetencí a neschopnosti naplňovat primární cíl celého resortu – tedy ochrany životního prostředí.
Jenom krátce připomenu, jak dopadl celkový účet „úsporného programu“ na ministerstvu životního prostředí podle Nejvyššího kontrolního úřadu: dvojnásobné náklady na externí poradenství (přitom MŽP má své kapacity na mnohé agendy), předražené právní služby (až za 12 747 za hodinu) a celkový nárůst počtu dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. To vše je v ostrém kontrastu s propuštěním desítek odborníků či rušením celých agend. Na úrovni obsahové se současně ukazuje, kam vede destrukce personální. MŽP například nebylo schopno aktivně hájit svou pozici při přípravě státní energetické a surovinové koncepce, neobhájilo kvalitní návrh zákona o ovzduší či zcela rezignovalo na svou aktivní roli v kontextu Evropské unie.
Ministr Richard Brabec tak má před sebou nyní dva základní úkoly – zajistit personální stabilizaci a posílení odbornosti a také by měl pracovat na povýšení důležitosti agendy svého ministerstva tak, aby bylo opět rovnocenným partnerem dalších resortů. Agenda ochrany životního prostředí se opět musí stát důležitou součástí celospolečenského diskurzu České republiky.
V první řadě je nutné depolitizovat resort nejenom na vysokých postech, ale také na nižších pozicích, na nichž mnohdy stále sedí mladí konzervativci z ODS a smějí se do očí zkušeným odborníkům. Na úrovni náměstků již dnes vidíme, že to moc velká sláva bohužel nebude. Přesto by resortu velmi prospěla nová výběrová řízení u mnohých nižších pozic. Na personální obnovu by měla navázat také úvaha o návratu některých dříve zrušených agend. Nezbytný je například návrat agendy environmentálního vzdělávání a osvěty, dobrovolných nástrojů, spolupráce s neziskovým sektorem či sledování přesahů ochrany životního prostředí na vědu a výzkum.
HODNĚ SLOV, MÁLO ČINŮ
Ministerstvo musí ale současně s postupnou obnovou personálních kompetencí začít opět pracovat tak, jak má. Pod ideovým vedením ministrů z ODS se často věnovalo spíše efektním tématům a zlepšování PR ministrů. Přitom v současné době je nutné velmi rychle začít řešit hned několik poměrně komplexních oblastí. Jedním z největších problémů životního prostředí v Česku je kvalita ovzduší, a to především v některých oblastech. Všechny vlády o tom hovořily, ale pramálo udělaly, když se například při minulé novele zákona o ovzduší opět ustoupilo velkým znečišťovatelům. Vláda by proto na návrh MŽP měla urychleně omezit výjimky a nastavit konečně úroveň poplatků tak, aby se vyplácelo modernizovat a tolik nekouřit. Dále je nutné správně nasměrovat využívání evropských fondů tak, abychom výrazněji podpořili projekty pro snižování energetické náročnosti či péče o krajinu. S tím souvisí i pokračování velmi úspěšné Zelené úsporám, která by se měla rozšířit kromě zateplování i na podporu domácích obnovitelných zdrojů (střešní fotovoltaické instalace apod.). V neposlední řadě by MŽP mělo bojovat za udržení těžebních limitů, říci jasné ne megalomanským plánům na kanál Dunaj–Odra–Labe či ukončit rázně spekulace o těžbě zlata či břidlicových plynů v České republice. Výzev je zde mnoho a práce ještě více. Zásadní otázkou však zůstává, jak silně bude do formování politiky resortu promlouvat politické zákulisí a průmyslové lobby, ze kterého pan ministr na ministerstvo přišel. Nejde přitom jen o možné střety zájmů chemického průmyslu (více chemizovat) vs. zájmy ochrany přírody (méně chemizovat) či prostě za vypuštěné látky do prostředí moc neplatit vs. nevypouštět skoro nic. Jde totiž také o naši krajinu, která nám (nejenom) produkuje potraviny, a MŽP by mělo cílit na pestrou krajinu s vysokou biodiverzitou, která se ale příliš nekamarádí s intenzivní velkovýrobou.
