Eduard Nápravník, významný český dirigent a hudební skladatel, má lví zásluhu na obdivu Rusů k české hudbě a umění.
Lhostejnost, pasivita a nezájem – tato tři unavená slova vystihují přístup kdysi udatných reků Čechů k volbám do evropského parlamentu. K urnám se obtěžoval ve městech zhruba jeden z pěti a jinde jen jeden z šesti nebo sedmi lidí s právem volit.
Hony na čarodějnice, hledání třídních nepřátel a pátrání po zrádcích národa. Podobně mrazivé asociace vyvolává ofenziva českých politiků a médií, šířící nenávist ke všemu ruskému a vyzývající málem k válce proti Rusku.
Další trapas zažila slavná česká Poslanecká sněmovna. Poslanci z opoziční strany TOP 09 si zřejmě z nedostatku čehokoli lepšího na práci zasedli na ministra financí Andreje Babiše a začali ho urážet kvůli tomu, že je původem Slovák.
Ne, to není – jak by se dalo čekat – nápis na hranicích Ukrajiny s Ruskem. Jde o obsah vývěsky, kterou si dal na dveře svého ostravského hotelu s nóbl názvem Brioni Boutique jeho majitel Tomáš Krčmár.
Je to trochu jako z Gogolova Revizora. Absurdita o nic menší, rozdíl je jen v tom, že ten současný revizor nepřijel z Petrohradu, ale z hlavního velitelství Severoatlantické aliance.
Jsme to my, Češi, podivuhodný národ. Jsme to my, Češi, podivuhodný národ. Děláme si legraci z cizinců, že neumí česky, ale sami děláme všechno proto, aby naše děti bohatou, perlivou a libozvučnou češtinu co nejdříve dočista zapomněly.
„Nějak se nám to tady zvrtlo,“ říká mi do telefonu starý kamarád, kyjevský rocker a grafik Olexander.
Bývali Čechové statní junáci, ale bývali zároveň hrdí na svůj nadhled, šikovnost a ironii. Na schopnost ocenit situaci a zachovat se za daných podmínek přiměřeně a chytře. A taky na to, čemu se říkávalo český humor.
O co teplejší a mírnější byla letošní zima, o to mrazivější a agresivnější jsou teď vztahy mezi lidmi. A nejen mezi lidmi, i mezi medvědy.
Jako had se expremiér, exmilenec šéfky svého kabinetu a exkamarád exprezidenta Klause vykroutil z obvinění, že podpis, kterým vloni v lednu jako premiér umožnil uskutečnit skandální Klausovu amnestii, byl vlastně obyčejný handl.
Tak jak je to vlastně s tou olympiádou? Je to taková hrůza, jak se všichni klepali, brečeli a žalovali na začátku, nebo už ani tak moc ne?
Arogantní politici už zase ruší divadla. Opojeni mocí spojené s nekulturností a tupostí ničí kulturu. Nevkus papalášů už zase ušlapává všechno svěží, netuctové a oblíbené. Za pravdu se už zase trestá, úspěch se neodpouští.
Se zlou se potázali aktivisté z české nevládní dobročinné organizace Člověk v tísni, když jen několik dní před zahájením olympiády v Soči vypustili do mediálního prostoru klip, jehož cílem je diskreditovat nastávající sportovní svátek.
Řekne-li se Praha, většině lidí se vybaví křivolaké uličky středověkého města, panoráma Hradu s Karlovým mostem, stovky věží, mířících vzhůru k nebi a orosené půllitry příjemně hořkého piva s čepicí ze smetanové pěny.
Lid český je občas tak naivní, až to není hezký.Kolikrát musíme jet do Špindlerova mlýna na lyže nechat se okrást, znechutit a podvést, abychom tam už příště nejezdili?
Snad každý cizinec, který zavítá do Čech, je unesen tím, jaká že je to přívětivá a malebná země. Lesy plné zajíců a srnek, řeky a rybníky bohaté na ryby, na každé m rohu hospoda s lahodnou krmí a pivečkem hořkým jako křen.
Jít do divadla je občas trochu na nervy. Nikdy nevíte, jestli se herci nebudou pitvořit, hystericky křičet a nesmyslně skákat sem a tam po jevišti, jen aby se něco dělo.
Pro pamětníky společenského obrození, které vyvrcholilo 17. listopadu 1989 tzv sametovou revolucí, to bylo jako zlý sen. Budoucnost po pádu totality si možná představovali naivně a každý jinak, tohle ale nečekal nikdo.
Zpráva o vyslání prvního československého kosmonauta a europoslance za komunisty do Moskvy působí na mnohé Čechy jako píchnutí do vosího hnízda. Zalamovat ruce, skákat z mostu, ba i emigrovat za Velkou louži by ale bylo předčasné.
