Jeden den si můžete přečíst vyjádření prominenta, nejen první dekády existence České republiky, Vladimíra Dlouhého, že za současnou ekonomickou krizi vlastně můžeme my, neboť jsme si žili prý nad poměry a na dluh. O den později nám hradní Jakl sděluje, že občanská společnost je fašismus a demokracie je násilí. Mimochodem tentýž Vladimír Dlouhý, který stál mimo jiné u zrodu byznysové kariéry Zdeňka Bakaly, jehož jedinou velkou starostí je nyní stavba prezidentské knihovny pro exprezidenta Václava Havla.
Pozadu nezůstal ani stávající prezident, kterému jeho knihovnu postaví úspěšný privatizátor Petr Kelner, jež kdysi jen tak náhodou posadil do čela dozorčí rady České pojišťovny exministra financí Kočárníka. Vypadá to, jako kdyby na tom Olympu naší politicko-byznysové elity byla nuda k ukousání, a přes různé kouřové clony už osazenstvo nevidí na to, co se děje v podhradí.
Náklady na správu země se za posledních dvacet let zvedly několikanásobně. A to, jak personálně, tak objemem čerpaných prostředků. A výsledek? Posuďte sami. Jsme svědky zvláštní korupční symbiózy řady politiků s tzv. podnikateli a zákulisními hráči. Mnohé nástroje korupce se „vývojem“ tak nějak zlegalizovaly. Začíná to nemravným financováním parlamentních politických stran. A končí to mizernou úrovní právního státu a nekonečnou přehlídkou účelových pochybení, faulů a lumpáren.
K maskování se používá kde co, včetně známé finty, která spočívá v tom, že když někdo neumí manažerovat současnost a nemá vizi budoucnosti, pak přistoupí k lacinému nálepkování minulosti. To se tak nějak přihodí, že se na někoho jakoby náhodou vytáhne něco 30 let starého a začne se strašit návratem komunistů. V roce 2011 to už působí trapně a uboze. Ostatně názor si udělejte sami. Pohled dozadu je přesto důležitý.
Mohli bychom se, například, zastavit u nástupnické dohody Havla s Čalfou. Mohli bychom se ptát na tuny skartovaných archivů, na nikdy neobjevenou agenturní síť KGB. Mohli bychom se ptát na 60 bankovních licencí, které udělila ČNB v první polovině devadesátých let, a pak na následný osud většiny, těchto narychlo a účelově vzniklých bank. Mohli bychom se ptát na řízené krachy mnoha privatizačních fondů, kampeliček a družstevních záložen. Mohli bychom se ptát na prověrky NBÚ.
Mohli bychom se ptát na podivně prohrané arbitráže. Mohli bychom se ptát na desítky nákupů nad cenou a prodejů pod cenou ve zmanipulovaných veřejných zakázkách. Mohli bychom se ptát na opakované cílené oslabování orgánů činných v trestním řízení. Mohli bychom se ptát na desítky odložených kauz. Mohli bychom se ptát na roli České konsolidační agentury, která fungovala jako bermudský trojúhelník české ekonomiky. Mohli bychom se ptát na fungování Pozemkového fondu, či na účelová čerpání různých dotací, na toky peněz ve státních firmách, ČEZ počínaje.
Mohli bychom se ptát na kauzu České pivo, na příběh solárních elektráren, na privatizaci Škody Plzeň atd. Jen samotný výčet otázek by vydal na román a byl by to asi drsný horor. Názvy dalších kapitol si doplňte sami. Stali jsme se montovnou, nevěstincem a kasinem Evropy. Žádný středoevropský „tygr“ se nekoná. Některé pozitivní příklady jsou spíše výjimky, potvrzující pravidlo. Jsou spíše výsledkem jedinců a skupin, kteří našli odvahu a sílu se vzepřít obecným trendům, nepodpoře vlád či dokonce skrytým, a někdy i otevřeným, formám vydírání a zastrašování. Tak dlouho jsme tolerovali a přehlíželi různé excesy, až jsme nechali vyrůst podivný model selektivní demokracie pro vyvolené.
19. ledna 2010 jsem napsal toto: „Demokracie bývá zpravidla ohrožena tehdy, když v dané zemi dojde k nečekanému rychlému ekonomickému úpadku, když je veřejnost přesvědčena o korupci vládnoucích elit, když je ve společnosti posilován pocit bezmoci, bezpráví a sociální nespravedlnosti a když dojde k hodnotové krizi, tedy krizi odpovědnosti a důvěry.“
Od uveřejnění tohoto textu jsme se posunuli o dva roky. Kam? Odpověď ponechám na laskavém čtenáři. A zatím se nám někdo snaží vnutit názor, že za současné a hlavně budoucí potíže může, kromě nás samotných, jen a jen zlá a houpá Evropa či krize na té či oné burze. To jsou však jen vnější faktory, které to vše bohužel pouze umocňují a urychlují katarzi. Dnešní podoba ČR je vizitkou především těch, kterým opakovaně ve volbách svěřujeme správu země. Občané ČR jsou jejich zaměstnavateli a jsou tedy i oni spolu odpovědni. Když vás pravidelně obelhává a okrádá váš zaměstnanec, pak mu dáte výstrahu, snížíte mu plat a ve finále se s ním rozloučíte, anebo ne?
Pokud nám místo mravných a profesně zdatných manažerů budou vládnout požírači našich daní, kteří nejsou v mnoha případech osobnostně, ale ani profesně, zralí pro výkon svých funkcí, pak nečekejme změnu k lepšímu. Mezitím vyšumí všechny možné kauzy do ztracena. Ostatně jedna střídá druhou takovým tempem, že to už nestačíme ani vnímat. Besser, Kadlec, Barták, Rittig, Knetig, Kotrouš, Palas, Kocourek… Další si doplňte sami. A zítra jistě přibude další.
Politická „elita“ se již rozlišuje jenom na ty, o nichž už to víme, a na ty, o nichž se to teprve dozvíme. Internetem teď koluje mimo jiné takový vtip: „Víte, jaký je rozdíl mezi politikem a zlodějem? Jediný. Toho prvního jsme si zvolili my, a ten druhý si zvolil nás“. Náprava poměrů nebude snadná. Určitě bude dlouhá a nebude bezbolestná. Pojmenovat skutečnost je však základní předpoklad k možné změně. Jinak nás budou poučovat pánové Dlouhý, Jakl aj. tak dlouho, až dojde k neřízené radikalizaci nespokojené veřejnosti. K efektivní, solidární a slušné správě země máme nyní pořádně daleko.
Mou důvěru dnešní mocenský kartel ztratil už dávno. A nenechám se ošálit ani čerstvou, tzv. úžasnou rošádou na pražském Magistrátu, za níž údajně stojí její režisér Richard Háva. Vzpomínáte na povolební mejdan v červnu 2010 ve slavných Žlutých lázních? No nic, hlavně, že budeme mít církevní restituce, ekotendr, anonymní akciovky ve veřejných soutěžích, dvacet dobře placených výborů a podvýborů v parlamentu, tisíce českých daňových plátců v daňových rájích po celém světě, prezidentské knihovny atd. Doba vymknuta z kloubů šílí, řekl by klasik.
