Tehdejší ministr financí Alois Rašín prosadil zákon o nostrifikaci firem. Každá firma podnikající v ČSR zde musela mít i sídlo a daňovou povinnost.
Další z věcí, která by snadno a rychle alespoň přibrzdila masivní ztráty veřejných zdrojů, by bylo zrušení naprosto anonymních akcií. Česko by tak ztratilo punc eldoráda a pračky. Připočtěme k tomu zákon o státní službě a zákon o majetkových přiznáních. Přidal bych ještě důkladný audit uplynulého dvacetiletí. Zabýval by se konkrétními příklady největších privatizačních kauz. Obsahoval by i další způsoby prodejů státního majetku, velké veřejné zakázky a také působení firem s majoritní účasti státu.
V zadluženém Řecku podobný audit sloužil jako podklad i k dodatečnému zdanění těch, kteří se pohybovali na hraně či za hranou zákona. Reformy nemohou být pouze o škrtání výdajů. Důležitější jsou systémové nástroje ke zvyšování příjmů, zamezení plýtvání veřejných zdrojů a také minimalizování daňových úniků. Není třeba hledat další českou cestu. Stačí se nechat inspirovat legislativou vyspělých zemí.
Základní otázka tedy zní – jaký chceme stát? Na jakých principech a prioritách má stát? Pokud bude správa země postavena na pragmatismu klientelistických skupin a populismu amatérů, pak budeme s láskou vzpomínat na to, že lépe už bylo. Zároveň ovšem platí, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Nejslavnější kardiolog Christian Barnard kdysi prohlásil: „Uznávám, že transplantovat lidem zdravý rozum je těžší“.
