Jimi oslovení právníci, politici, novináři a další vykladači Ústavy se předhánějí v tvrzení, že prezident musí při výměně ministra, jako je ta aktuální, obratem konat. Bez zbytečného odkladu. Fajn, takový výklad je jistě správný. Za normálních okolností. Jenže, co když okolnosti nejsou úplně normální a prezidentův odklad není zbytečný? Z prosté logiky plyne, že prezident pak neodkladně jednat nemusí.

Zrekapitulujme si stručně kauzu Staněk/Šmarda, tedy výměny ministra kultury za ČSSD. Předesílám, že žádný z aktérů této frašky, o kterých bude řeč, nepatří mezi mé politické favority. První, na co narazíme, je fakt, že tato bouře ve sklenici vody by se spíše měla jmenovat kauza Fajt, neb na jejím prvopočátku bylo odvolání generálního ředitele Národní galerie Fajta. Moc pěkně o tom píše Ladislav Jakl v článku nazvaném Případ Fajt hýbe českou politikou.

Když Staněk odvolal Fajta, udělal správnou věc. Fajtovo šafářování v Národní galerii a jeho finanční čachry nic jiného nezasluhovaly. Staňkova rodná strana však namísto toho, aby jej za to pochválila, se rozhodla, že ho zlikviduje. Proč? Protože jde na ruku vlivné kavárenské mediálně-kulturní frontě, jež Fajtovo odvolání považuje za útok na své pozice. A ČSSD jí populisticky nadbíhá.

Staněk se podvolil tlaku předsedy ČSSD Hamáčka a sám podal rezignaci. Prezident Zeman ji ale nepřijal. Proč? Jistě také proto, že ji Staněk evidentně nepodal z vlastní vůle, a především proto, že Fajtovo odvolání prezident chápe jako pozitivní krok, nikoli za důvod k likvidaci ministra.

Následně se tlaku sociálních demokratů podvolil také předseda vlády Babiš a prezidentovi podal návrh na Staňkovo odvolání. Prezident se ovšem ani tomuto aktu nepodvolil. Proč? Jistě také proto, že ani Babiš neodvolává Staňka z vlastní vůle. Ostatní důvody přetrvávají.

Sečteno, podtrženo: odejít z postu ministra ve skutečnosti nechce ani Staněk, odvolat jej ve skutečnosti netouží ani Babiš, vše se děje pouze pod tlakem a z plezíru ČSSD, jež bojuje o své vlastní přežití nad čarou pětiprocentního ponoru.

Tohle všechno vidí a samozřejmě také bere v potaz prezident republiky. Přičtěme k tomu, koho ČSSD hodlá namísto Staňka nominovat, totiž středoškoláka Šmardu bez jakýchkoli zkušeností s fungováním příslušného resortu, a je jasné, jaké jsou příčiny a důvody, proč prezident váhá, vyjednává, konzultuje, ale zatím nekoná.

Je Babiš povinen hnát prezidenta k Ústavnímu soudu kompetenční žalobou? Není. A není se ani co divit, že za těchto okolností se mu do toho nechce. Co měl udělat podle koaliční smlouvy, udělal. Návrh na odvolání podal. Dál si po pilátovsku myje ruce. Proč? Tohle není jeho boj. Popletové z opozice to sice prohlašují za jeho slabost, ale přání je tu evidentně otcem myšlenky. Navíc, nic nového by se Babiš nedozvěděl. Ústavní soud by shledal, že prezident má konat bez zbytečného odkladu. Ale to víme i dnes. 

Výše zmiňovaní právníci, politici, novináři a další vykladači Ústavy v zásadě tvrdí, že prezident je jakýsi automat na podpis, jenž nesmí koukat napravo ani nalevo a musí vykonat, oč jej žádá předseda vlády. Jenže kdyby to mělo být takhle, tedy že prezident nemá vůbec žádný prostor pro své vlastní uvážení, pak by přece zákonodárci do Ústavy napsali, že ministra odvolává předseda vlády, a prezidenta by do toho vůbec nezatahovali. Plyne z toho jediné: nějaký prostor pro své uvážení prezident má.

Jak velký? Všeobecná shoda panuje na tom, že má konat bez zbytečného odkladu. Pročež jsme zpátky u slova „zbytečný“. Je tenhle odklad zbytečný? Prezident si evidentně myslí, že není.

Aktuálně pokerový hráč Zeman upustil trochu páry z papiňáku, když oznámil, že Staňka z vlády odvolá k 31. červenci, což ovšem vůbec neznamená, že jmenuje Šmardu. Ale jestli se tak opravdu stane, teprve uvidíme, neb v mezidobí se může přihodit ještě ledacos, včetně toho, že ČSSD už tou dobou nebude vládní stranou. Což by vůbec nebyla špatná zpráva. Každopádně nás ještě čeká veselé léto.