Paní kolegyně, mě to mrzí, tak se omlouvám. (K poslankyni Gajdůškové.) Já se pokusím nějak zkrátit. Ten můj příspěvek vybočuje z té diskuse, vybočuje z těch emotivních výtvorů (nesrozumitelné), co tu zazněly - promiňte, pane kolego Gazdíku prostřednictvím předsedajícího, z té určité karikatury poslance, co jste tady předvedl. Já s tím nesouhlasím. Podívejte, uvědomte si jednu věc. Já jsem nehlasoval pro program této schůze jako jeden ze tří poslanců. A já vám chci vysvětlit proč. Každé naše jednání v této Poslanecké sněmovně, ať chcete, nebo nechcete, je precedentní. My určujeme, jak se bude vyvíjet jednání v této Poslanecké sněmovně. Já jsem přesvědčený, že tentokrát to zašlo příliš daleko, že zasahujeme do vyšetřovací pravomoci moci výkonné, že politizujeme věc, která je součástí živého spisu. A já se k tomu chci vyjádřit a říct k tomu celkový rámec. Nezlobte se, ještě jedna věc. Já když jsem to poslouchal, já si myslím, že obhajoba těch v tuto chvíli obviněných by klidně přijala vaši fakturu, kdybyste jim teď vyúčtovali za konzultace, protože nesmírně pomáháte obhajobě těch, kteří jsou v tuto chvíli vyšetřováni policií.
Mně jde o to, jestli opravdu Poslanecká sněmovna bude pokračovat v tom nadužívání institutu vyšetřovacích komisí a jestli skutečně chceme tímto způsobem zasahovat jako zákonodárci do moci výkonné. Abych vám to nějak vysvětlil, nemůžu to udělat jinak, než že to zasadím do celkového rámce.
Parlamentní vyšetřovací komise byly původnímu pojetí parlamentu jako zákonodárnému orgánu cizí. Vyšetřování totiž není projevem zákonodárství, ale exekutivy. Proto vyšetřovací komise nezná, neznal to parlamentarismus v době jejího vzniku na našem území, za Habsburků, za První republiky ani v době socialismu, nikdy.
Parlamentní vyšetřovací komise byly zavedeny do československé parlamentní praxe až 29. listopadu 1989 ještě mimo právní úpravu a to usnesením Federálního shromáždění, které zřídilo společnou vyšetřovací komisi Federálního shromáždění a České národní rady, jejímž úkolem bylo objasnění událostí 17. listopadu 1989 v Praze. Tato komise ukončila svoji činnost v květnu 1990 a po volbách v roce 1990 byla ustavena znovu a kromě nového prošetření měla předložit návrh zákonného rámce pro svou činnost. Teprve na podkladě jejího návrhu byl institut vyšetřovacích komisí upraven v právním řádu novelou z 30. 10. 1990 zákona o jednacím řádu poslanecké - Federálního shromáždění tenkrát. Tedy na našem území byl institut vyšetřovacích komisí našemu parlamentarismu velmi dlouho cizí a to i v době demokratické první Československé republiky. Zaveden byl v době revoluční a v zásadě revolučním způsobem, kdy právní úprava byla přijata až dodatečně v okamžiku, kdy se oprávněně nevěřilo tehdejším mocenským orgánům, Sboru národní bezpečnosti a prokuratuře. Tato obecná nedůvěra odůvodňovala, že si pro revoluční dobu, kdy se demokracie teprve rodila a řádné vyšetřovací orgány státu byly v rukou představitelů starého režimu, přisvojil tuto exekutivní pravomoc tehdejší parlament - Federální shromáždění.
V době československé federace bylo též jiné ústavní postavení parlamentu. Federální shromáždění a Česká národní rada. Tehdy neplatila v ústavě teorie dělby moci a parlamenty byly nejvyššími orgány veškeré státní moci. To byl ústavní základ pro to, aby byly činné i v oblastech, které nebyly projevem zákonodárné činnosti. Ovšem od účinnosti nové ústavy, kterou se řídíme dnes, Čech, Moravy a Slezska je zcela jiná ústavní situace, kdy parlament není orgánem veškeré státní moci, není orgánem všemocným, ale jen nejvyšším a jediným orgánem zákonodárné moci. Tohoto svého omezení, které si stanovil sám sobě, neboť on je u nás ústavodárce, si musí parlament být vždy vědom a musí ho respektovat. Ústavní soud z tohoto důvodu již dříve prohlásil za neústavní dřívější pravomoc Poslanecké sněmovny k rušení usnesení zastupitelstev obcí danou zákonem o obcích z roku 1990, kterou Poslanecká sněmovna zdědila po České národní radě. Ústavní soud poukázal na to, že pravomoc vznikla v době československé federace, kdy bylo jiné základní postavení České národní rady, ale od účinnosti nové ústavy se změnou postavení parlamentu z nejvyššího orgánu veškeré státní moci jen na orgán moci zákonodárné, šlo již o neústavní vstup zákonodárného orgánu do působnosti nezákonodárné. A k tomu přistupuje i praktická a politická zkušenost, že vyšetřovací komise se stává nástrojem politického boje, kdy se primárně jednání a především hlasování odvozuje od stranické příslušnosti poslanců. Nejsme v tom výjimeční, i hlasování při pokusu obžalovat prezidenta Trumpa Kongresem USA bylo především závislé na demokratické, nebo republikánské příslušnosti hlasujících poslanců a senátorů, ale není to součást v žádném případě naší širší tradice.
Proto je ústavní odpovědností poslanců, aby si byli vědomi historických a ústavních okolností zavedení vyšetřovacích komisí do našeho právního řádu i jejich praktického využívání. Naše praxe ukázala, že jde o součást politického boje, byť původně poslání vyšetřovacích komisí bylo a je jiné. Byly u nás zavedeny do právního řádu za zcela jiných okolností hluboké a oprávněné nedůvěry vůči totalitní policii a prokuratuře. Dnes je ale situace úplně jiná. Náš právní řád svěřuje vyšetřování trestných činů výkonné moci, policii pod dozorem státního zastupitelství. Bylo by na místě ingerovat do vyšetřování, pokud by se prokázalo, že soustava státního zastupitelství jako taková je nefunkční a neplní dozor nad zákonností vyšetřování konaného policií. Přestože dochází samozřejmě k individuálním pochybením všude, tady chci zdůraznit - nejsme v situaci systémového selhání orgánů činných v trestním řízení, jen systémové selhání by ospravedlňovalo mimořádný vstup Poslanecké sněmovny do nezákonodárné oblasti do výkonu vyšetřovací činnosti v rámci výkonné moci. Tato situace u nás nenastala. Strany zastoupené v Poslanecké sněmovně nevyužily možnost iniciovat přezkum činnosti policie a státního zastupitelství při vyšetřování konkrétního trestního činu běžnými mechanismy, které má každý občan v tomto státě, např. podnět k výkonu dohledu vyššímu státnímu zastupitelství.
Já se vší vážností proto tvrdím, že i současné použití tohoto institutu vyšetřovací komise není vedeno jeho skutečným ústavním účelem jako institutu mimořádného, ale jde jen a pouze o součást stranického předvolebního boje včetně výsledku jeho činnosti. To dávám stranou všechna ta faktická tvrzení. Dávám stranou to, že já tady můžu taky tvrdit, že třicet let jsem prožil vlastně na břehu řeky Moravy, do které se vlévá řeka Bečva.
Institut vyšetřovacích komisí je v naší Poslanecké sněmovně dlouhodobě nadužíván a zneužíván. To není chybou jen sněmovny současné, ale i těch předešlých, abych byl férový. Jde o špatnou ústavní i politickou praxi, která by měla být změněna. Pokud změněna nebude, nelze se divit, že výsledky vyšetřovacích komisí budou brány jako výsledky stranického boje, kde rozhoduje momentální politická většina členů v komisi. A neříkejme si tady, že jde v tomto konkrétním případě o něco jiného.
Ze všech těchto uvedených důvodů já jsem se zdržel při schvalování programu. Díval jsem se, že jsme byli jenom tři. A teď jsem svůj postoj korektně odůvodnil. A já doufám, že v příštím volebním období budu jeden z těch - ne doufám, já to tady říkám - v příštím volebním období navrhnu poté, co jsem vyslechl ty argumenty, poté, co vidím, jak fungují tyhle vyšetřovací komise, abychom změnili jednací řád. A protože dochází k nadužívání a zasahování a porušování dělby moci v této Sněmovně, tak budu navrhovat, abychom vyšetřovací komise zrušili jako takové, protože za mě postrádají naprosto smysl. Děkuji za pozornost.
