Děkuji za slovo. Přeji krásný den. Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, milé kolegyně a kolegové. Dovolte mi, abych se vyjádřila za poslanecký klub KSČM k tomuto návrhu zákona. Máme před sebou třetí čtení dlouho očekávaného zákona. Původně měl být předložen již na konci roku 2015 s účinností od ledna 2017. Návrh si klade za cíl především řešit problémy spojené se vzděláváním zdravotních sester. Tyto problémy nastaly poté, co Česká republika přistoupila k Evropské unii a byla nucena zavést pro zdravotní sestry vysokoškolské vzdělání ve formě vyššího odborného nebo vysokoškolského bakalářského, popřípadě magisterského studia.
Z dosud plně kvalifikovaných absolventek středních zdravotnických škol se tak staly zdravotničtí asistenti, kteří nemají některé potřebné kompetence a nemohou samostatně pracovat. Prodloužilo se tak vzdělávání sester s plnými kompetencemi. Pro zajímavost: v roce 2014 úspěšně ukončilo studium 581 absolventů vyšší odborné školy a 1019 absolventů oboru bakalářského. V roce 1994 to bylo ale 5 147 všeobecných a dětských sester. Spolu s nedostatečným platovým a mzdovým ohodnocením, nárůstem byrokracie, náročností povolání v podobě fyzické náročnosti i psychického vypětí a také požadované směnnosti, neadekvátně sestavenými ošetřovatelskými týmy, kdy všeobecná sestra často supluje práci asistentů a ošetřovatelů a někdy i s problémem mediálního obrazu všeobecných sester zde máme hlavní příčiny nedostatku sester v lůžkových zdravotnických zařízeních.
Oproti Dánsku, Norsku nebo Švýcarsku máme sotva polovinu těchto sester. Konkrétně v letech 2010 až 2015 ubylo v českých nemocnicích 1 300 sester a dalšího ošetřovatelského personálu. Přitom podle průzkumu zaujímají všeobecné sestry třetí místo v žebříčku prestižních povolání. To je ale v naprostém kontrastu s faktem, že při porovnání průměrných výdělků pěti neuznávanějších profesí vycházejí spolu s učiteli základních škol nejhůř. Je tedy jasné, že sebelepší zákon o vzdělávání nemůže okamžitě změnit situaci k lepšímu. A upřímně řečeno, tento návrh nakonec bohužel vůbec nepatří k nejlepším, i když se o něm diskutuje tak dlouho. Samotné sestry, a byly jsme na zdravotním výboru svědky mnoha bouřlivých diskusí, se nedokázaly a ani dnes nedokážou na konečné podobě shodnout. Především požadavky z praxe přinesly vzdělávací model 4 + 1, který je ale nyní částí odborné veřejností vážně zpochybňován právě z důvodu zkráceného vzdělávání. Poukazuje se dokonce na možné ohrožení kvality poskytované ošetřovatelské péče.
V dopisu Profesionální a odborové unie zdravotnických pracovníků z 26. 10. 2016 se dokonce upozorňuje, že pokud bude model 4 + 1 schválen, obrátí se na Evropskou komisi s žádostí o přezkum. Rozpaky vzbuzuje také fakt, že není zcela jasné jak vlastně bude vypadat ten poslední rok vzdělávání. Na mou otázku při projednávání ve výboru jsem nedostala úplně jasnou odpověď.
Často se také poukazuje na skutečnost, že se nyní na zdravotní školy hlásí žáci a žákyně s nižší úrovní, zatímco v minulosti se tam dostali pouze s vyznamenáním. Tím samozřejmě klesá i úroveň absolventů, respektive absolventek. To je ale bohužel smutným faktem i na ostatních středních školách poté, co po roce 1989 nekontrolovaně narostla nabídka míst na středních školách, ale ubývá vycházejících žáků, byly zrušeny přijímací zkoušky a dokonce i jednotné maturity. Dnes se k těmto věcem znovu vracíme.
Další problémy tohoto zákona spatřuje odborná veřejnost v systému celoživotního vzdělávání. Pokud se totiž schválí, že doklad o celoživotním vzdělávání bude pracovníkovi potvrzovat zaměstnavatel, je nutné, aby to bylo na základě certifikátu o účasti na vzdělávací akci, kterou odsouhlasila profesní organizace. Neměla by to být záležitost soukromých agentur. Akce zařazené do celoživotního vzdělávání by měly pořádat zdravotnické instituce, sociální služby a lékárenské instituce, výrobci zdravotnických pomůcek a lékárenských výrobků. O schválení takové akce by pak měla rozhodovat odborná komise, třeba při České asociaci sester složená ze zástupců profesí nelékařských pracovníků.
Recept na řešení nedostatku nelékařského zdravotního personálu není jednoduchý a je jasné, že nestačí změnit pouze způsob vzdělávání. Musí jít o komplex opatření spočívající ve snížení povinné administrativy, v odpovídajícím finančním ohodnocení, novém nastavení kompetencí pro vysokoškolsky vzdělané sestry, ty mohou převzít část kompetencí lékařů, ale musí být k tomu nastaveno i financování ze strany zdravotních pojišťoven a také je nutné mít adekvátně sestavený ošetřovatelský tým.
Aktuálně je třeba vyřešit i další palčivý problém. Reálně totiž existuje diskriminace zaměstnanců a zaměstnankyň nemocnic podle toho v jaké nemocnici pracují. Zaměstnanci pracující v obchodních společnostech mají na svých výplatních páskách v průměru o 18 procent méně než zaměstnanci v příspěvkových organizacích. Rozdíly jsou markantní zvláště u zdravotních sester, kdy má sestra z nemocnice obchodní společnosti měsíčně o 6 000 na výplatní pásce méně než její kolegyně v příspěvkových organizacích. Zajistit sjednocení platů a mezd v nemocnicích novelou zákoníku práce je to, co můžeme udělat hned pro personální stabilizaci ve zdravotnictví.
Tedy proto, aby bylo naplněno právo každého občana České republiky na kvalitní zdravotní péči. Přijetí skutečně kvalitního zákona o vzdělávání je samozřejmě důležité ale dlouhodobé řešení. Tento návrh zákona, kterému trvalo tak dlouho, než doputoval k tomuto dnešnímu třetímu čtení, vyvolává více otázek, než nabízí konsensuálních řešení včetně faktu, že nebyla tímto zákonem odstraněna dvoukolejnost vzdělávání a místo toho přibyla další kolej, další vzdělávací model.
Přesto přese všechno je poslanecký klub Komunistické strany Čech a Moravy připraven tento návrh podpořit včetně některých pozměňovacích návrhů. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
