Hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) už dlouho upozorňuje na problém, který postupně vznikl na základních školách. Tím problémem je inkluze některých žáků, kteří by lépe mohli rozvinout své schopnosti na základních školách speciálních. Většinou z důvodů mentálního postižení, které je takové úrovně, že jim sice umožňuje docházet do základní školy, nestíhají však své spolužáky a naopak se sami nerozvíjí tak, jak by mohli v prostředí, které by jim bylo více vstřícné a nekladlo by na ně požadavky, které nemohou splnit.

Největší problém inkluze aktuálně tvoří začlenění do běžných základních škol žáků s významnějším mentálním postižením. Takovými žáky jsou jistě žáci s těžkým, středně těžkým mentálním postižením, případně kombinací více postižení, z nichž alespoň jedno je mentálního charakteru. Rovněž se sem řadí autisté, pokud jde o středně těžké nebo těžké postižení nebo takové, které je sice lehké, ale v realitě znemožňuje účast na výuce v běžné základní škole.

Stav takového žáka by měli velmi pečlivě posoudit odborníci ze školského poradenského zařízení (tedy tzv. pedagogicko-psychologické poradny). Mají zkušenosti z praxe s tím, jak je dítě způsobilé ke školní docházce - vydávají například posudky pro odklady školní docházky nebo doporučují třeba asistenta pedagoga nebo osobního asistenta žáka. Spolupracují s danou základní školou, respektive dokonce už s mateřskými školami (co se týče připravenosti žáka k nástupu do školy). Jedná se tedy o velmi zkušené odborníky, kteří mohou situaci žáka nezávisle posoudit.

Další posouzení by také provést samotná základní škola, zda je vůbec schopna, s vynaložením přiměřeného úsilí, takového žáka vzdělat. Nejedná se tedy o návod, aby školy žáky, byť i s malým postižením plošně odmítaly. Naopak, školy v hlavním vzdělávacím proudu by měly mít takovou podporu, jakou potřebují, ke vzdělání co největší části populace. Ale existují určité limity pro snahu vzdělávat žáky v běžných základních školách.

Za prvé je to hledisko výhodnosti vzdělávání v běžné základní škole pro samotného žáka s mentálním postižením. Tedy, aby to ještě danému žákovi prospívalo. Je třeba pečlivě zvážit, zda jeho postižení není natolik omezující, že by pro něj osobně byla lepší vhodná péče základní školy speciální. Tam na žáka nejsou kladeny tak velké požadavky, co se týče učiva, ale obecným základům předmětů se tam věnují natolik, aby je žáci byli schopni co nejlépe pochopit, přiměřeně jejich vlastním limitům.

Za druhé se mu tam dostane většího časového prostoru ze strany pedagoga, který nemá tolik žáků ve třídě. Jedná se o speciálně proškoleného pedagoga, který má odborné předpoklady porozumět zdravotním omezením žáka a své požadavky a přístup k žákovi tomu přizpůsobit.

Za třetí žák může být v základní škole speciální více osobně spokojenější a klidnější hlavně proto, že mu je umožněno zažívat úspěchy i v porovnání se svými spolužáky. Nehrozí mu tedy šikana za zdržování spolužáků nebo při neporozumění jeho zdravotním omezením ze strany spolužáků.

A za čtvrté je v základní škole speciální připravován na navazující studium, obvykle ve formě praktických škol, kde může dále rozvíjet své schopnosti a v následném zaměstnání zažít osobní pocit prospěšnosti. Nehrozí tedy tolik, že by po základní škole zůstal „sedět doma”, ale vychovává se tím jedinec prospěšný své rodině i celé společnosti.