Mám na mysli naše malé poměry jihočeské anebo současnou situaci v české kultuře. Posuďte sami. Spisovatelé, vydavatelé i knihkupci měli od ministra kultury slíbeno, že jim vyjedná výjimku na zvýšenou DPH. Pravda, slibem neurazíš, ale to je tak jediné, čeho se jim nakonec dostalo. Pražský magistrát začal bourat stařičký „zimák" na Štvanici. Pravda, to, že jsme na něm před šedesáti čtyřmi roky získali první titul mistrů světa v hokeji, z něj ještě kulturní památku nedělá. Statut památky však měl od roku 2000 a tak bychom se asi měli docela nahlas ptát, kdo byl jejím posledním vlastníkem a nechal jej chátrat, až bylo vydáno rozhodnutí o nutnosti jeho zbourání.
Nedosti na tom. Pan ministr kultury podepsal souhlasné stanovisko se zbouráním domu v památkové zóně Václavského náměstí a vysloužil, se tím ostrou kritiku bývalého prezidenta. Tento spor je o to zajímavější, že se ministr kultury brání právními smlouvami a obavami z arbitráže, navíc někteří historici umění tvrdí, že zmíněný dům díky svým předešlým přestavbám zase až tak velkou cenu neměl. Ovšem Klub za starou Prahu protestuje a jeho jednatel R. Biegel iniciuje protestní petici. Z dob svého působení na ministerstvu kultury mám však s panem Bieglem své zkušenosti, takže si nejsem jist, zda vlastně demoličníci nejsou v právu. Ostatně laická, ale i část odborné veřejnosti se před časem bránila „tančícímu domu" na břehu Vltavy, a panečku, jak jsme si na něj postupně zvykli a dnes se nám dokonce líbí. Třeba na Václaváku vyroste podobně hezká stavba.
Apropó, arbitráž. Ta, co jsme ji tak zpackaně prohráli s panem Šťávou a společností Diag Human, nás nebude stát jen téměř desítku miliard. Za oběť už padly první zabavené moderní a vzácné české obrazy v Rakousku, na řadě jsou prý další v jiných zemích a prý dokonce přijdeme o nějaké nemovitosti a dluhopisy k tomu. Doufám, že nový ředitel Národní galerie má přehled o tom, co kde máme v zahraničí a zajistí urychlený převoz našich kulturních pokladů zpět do vlasti. Je ekonom, tak si to snad dokáže spočítat.
A do toho všeho ještě tak zvané církevní restituce. Prý to ve vládě vymysleli dobře. Přidají lesů, uberou hotových peněz, domluví se na kratší době splácení a ještě nebudeme platit vysoký úrok, ale jen míru inflace. Hurá, řekl by exministr vnitra. Ouvej, říkám já. Ne, že bych zpochybňoval některé oprávněné církevní nároky. Ostatně byla jsem to právě já, kdo s církvemi začal dialog už v roce 2005. Jenže si nejsem jist velikostí sumy, která by se měla vracet. Pak si taky nejsem jist, zda s navráceným majetkem bude umět církev hospodařit. Úmyslně říkám církev, protože jde v podstatě o majetek jen té jedné největší. Z čeho budou živy ty malé, nemajetné, mi jasno není. Avšak hlavně řešíme tento problém v čase, kdy máme hodně, ale opravdu hodně hluboko do kapsy. Pozoruhodné proto je, že chceme zvýši deficit státního rozpočtu právě v této době - když církev římsko katolická ústy svých nejvyšších představitelů v podlesní době několikrát dala sama najevo, že nemáme spěchat a že když už čekali tak dlouho, počkají ještě nějaký ten další rok, až bude ve státní kase víc. My jsme však jako vždy grandi - holý zadek, ale to nám nebrání v rozdávání.
No, a na Šumavě si vesele na starých vzrostlých stromech pochutnává kůrovec. Ale o tom až příště.
