Musím se k něčemu přiznat. A není to snadné.

Před 24 roky mi bylo 23 let. Když krátce po vstupu do NATO vláda Miloše Zemana schválila zásah v bývalé Jugoslávii, byl jsem dost vnitřně rozpolcený.

Miloševičův režim byl čistým organizovaným zločinem. Arkanovy gardy, brutalita, etnické čištění…

Na druhé straně hrůza padajících bomb na Novi Sad, Bělehrad a další města.

V roce 1999 jsem poprvé v životě na vlastní oči viděl hrůzu války. Ne té v Kosovu. O tamních vesnicích srovnaných se zemí, vraždění a zvěrstvech jsem jen slyšel.

Zažil jsem ale strach z varovných sirén v nočním Bělehradě. Trosky domů, mostů a rezignované pohledy lidí, kteří už cítí jen prázdnotu a beznaděj.

Lidé v Bělehradě se cítili zrazeni. Předáci opozice, ale i obyčejní lidé, ti všichni chtěli sami svrhnout nenáviděný režim a vydat se na cestu k hodnotám svobodné Evropy. A každá další bomba jim brala naději, brala jim víru v to, že se rány někdy zhojí. Nechtěli bránit zlo. Ale nemohli souhlasit s ničením vlastní země. Báli se, že ti, na které včera spoléhali, je dnes zabijí. Proto ta beznaděj, proto ta prázdnota.

Když jsem tehdy v Bělehradu usínal, nebylo lehké neztrácet důvěru ve vlastní vládu, spojence a hodnoty, které nás spojují.

Ta válka mi vzala hodně iluzí o boji dobra se zlem.

V minulém roce jsem znovu viděl, co znamená bát se války. Lidé na Ukrajině se stali oběťmi mnohem horšího a nebezpečnějšího režimu. Stáli proti hrůze, která je mnohem obludnější a strašlivější.

A dokázali se vzepřít. V jejich očích byl také strach. Ale nebyla v nich beznaděj. Nebyla v nich prázdnota. Byla v nich naděje. Necítili se zrazeni. Strašně se báli. Ale věděli, že mají naději a nejsou sami.

Jsem vděčný “velikánům 90. let”, že naši zemi přivedli do NATO a EU. Jsem vděčný za to, že jsme součástí společenství, která chtějí chránit a rozvíjet Evropu a svobodný svět, která usilují o bezpečný a pokojný život všech lidí.

Neobdivuji ty muže z devadesátek. Hodně toho zkazili, hodně lidem uškodili a dali nám důvody k tomu, abychom se jich zbavili. Ale za to, co tehdy dokázali, jim patří dík.

Slepý obdiv nepatří ani představitelům NATO a EU. Dělají chyby, jsou často sobečtí, vyhýbají se odpovědnosti a někdy se zdá, že neví, jak dál. Ale jsem moc rád, že jsme součástí těchto společenství a máme šanci měnit je k lepšímu.

Potvrdil jsem si to, když jsem viděl rozdíl v těch očích.