V celé té současné záplavě  přijatých či nepřijatých školských předpisů (kariérní řád, pamlsková vyhláška, povinné předškolní vzdělávání)  nějak zaniká to nejpodstatnější, proč vlastně do školy děti chodí – učit se v bezpečném a podnětném prostředí vše, co bude ve svém budoucím životě potřebovat. Hádáme se o zákony, peníze či vhodnou interaktivní tabuli, ale nějak jsme pozapomněli, že dítěti, které sedí ve školní lavici, jsou všechny tyto okolnosti úplně fuk.

Dnešní doba je plná takřka nemilosrdných válek všech se všemi, mezi rodiči, rodičem a učitelem či přímo se školou. Procento neurotických projevů všech hráčů na tomto poli stoupá. Hysterická a exaltovaná učitelka je častým objektem mediálních hrátek, stejně tak jako opilý rodič či agresivní podnikatel snažící své dítko protěžovat.

Ne nadarmo se tvrdí, že základ dobrého vzdělání je vždy rodina a její rovnováha. Pokud pomine, pak duševní stav všech jejich členů s sebou zákonitě přináší různorodé neurotické projevy. Rodiče velmi často, a většinou nevědomě, kladou svůj neurovnaný partnerský život na obětní oltář svých nenaplněných ambicí, nejistoty a zklamání jednoho z druhého. V této nevyhlášené válce se jejich děti stávají obětními beránky.

Dětská schopnost přivykat tlaku je dána věkem, typem závislosti, osobnostním rozvojem a také omezenou hranicí vlastních zkušeností.  Dítě jim v takové situaci nemůže poskytnout, co si rodiče přejí. Rodiče nezřídka nutí dítě, aby překračovalo své schopnosti, talent i zkušenosti. Očekávají dospělého, svého poradce, náhradního partnera, zdroj uspokojení svých nenaplněných přání, rodinného tlumočníka, spojence, ale také špicla v nepřátelském ležení. Očekávají, že dítě bude toho druhého provokovat a jemu donášet.  Dítě je v rukou rodičů nejen zbraní, ale současně i snadno manipulovatelným cílem.

 Rodina je školou života, přičemž matka i otec jsou v této škole klíčovými učiteli. Pokud jsou ze sebe navzájem zklamáni a nedokáží to zpracovat, stávají se prachbídnými učiteli. Protože se dítě učí o celém světě právě jejich prostřednictvím; jeho postoje, vnímání, vědomosti i uvědomění sebe sama jsou narušeny, neboť rodiče vnímají spíše jen svá přání a fantazie, a nikoli realitu.

Za svou dlouholetou praxi jsem skoro denně slýchal rodiče odmítající připustit svůj podíl viny na poruchách chování dítěte. Za všechno mohla genetika, tchýně, vítr severák a další možné i nemožné události.

Rodiče si nepřipustí realitu a ani na okamžik neuvažují o tom, že problémy jejich dítěte jsou pouhým odrazem jejich vlastních postojů, chování a výchovných metod. Jsou-li rodiče emočně stabilní a mají-li mezi sebou harmonické vztahy, jejich děti si poradí téměř s jakýmikoli výchovnými metodami, ať již jsou tvrdé, náročné, plné trestů a pochval, volné či velmi striktní. Dítě má velkou pružnost ve schopnosti tolerovat ohromující množství nepříznivých situací, pokud žije ve vnímavém rodinném prostředí. Jestliže je však mezi rodiči patrná nesnášenlivost, je-li dítě neustále zmatené a dostává protikladné příkazy, je výsledek nasnadě: jakékoli výchovné metody selhávají.

Naše moderní společnost klade na rodinu celou řadu rozporuplných požadavků, které vyvolávají stresové situace (zaměstnání, honba za kariérou, peníze, LGBT) a které nebyly ještě před pár stoletími (ba ani desetiletími) běžné. Je to důsledek průmyslové revoluce a permanentního procesu změny hodnot.Takovým příkladem může být například vstup dvouletých dětí do mateřské školy.  Přitom všem je známo, že do tří let dítěte je rozhodujícím prvkem rozvoje osobnosti právě rodina a matka obzvlášť. Podobnými kroky jen napomáháme odcizení těch nejbližších a stresové faktory jen prohlubujeme.

 A k tomu dnes přistupuje rychlost výměny informací, život ve virtuální realitě, celkové odcizení.  Právě v tomto světle působí směšně kdysi tak populární metoda výuky jazyků  – přejímání jiného jména, prý proto, aby se žák  ve škole zbavil svého já a plně se vžil do cizojazyčného prostředí. Z Petry je najednou Jean, aniž dítě chápe, proč se vlastně jmenuje jinak  „Pořiďte si dítě, dá vás zase dohromady,“ je taky rada za všechny peníze, kterou občas rodiče slyší v poradnách. A když k tomu přidáme nyní (ne) populární obraz nové rodiny, kterou již netvoří jen žena a muž, tak... 

Náš moderní svět je  psychickými  tlaky přímo protkán. Sociologické studie přitom jasně ukazují, že opravdové stresové situace (přírodní katastrofy, ekonomické krize, politické změny apod.) rodinné vazby jen upevňují. Mnohem více zničující je tedy stres, který se rodí přímo uvnitř

rodiny, neboť právě ten zlikviduje a zcela rozloží každou rodinnou jednotku. Rodinné konflikty se vrací jako bumerang.

Základem poruch chování dětí  jsou rodiče, kteří trvají na chování svých dětí podle svých přání a fantazií, a nikoli podle skutečných dispozic dítěte a jeho potřeb.

Jak tady škola může pomoci? Jedině prostřednictvím časově náročné, opatrné a důmyslné diplomacie ze strany učitele, výchovného poradce, ředitele či psychologa můžeme rodiče dovést k poznání, že hledání jejich role při odstraňování problémů nelze přeskočit. Bez výčitek a vyvolávání pocitu viny.  A tak jsme se zas dostali na začátek. 

Škola musí v nejbližších letech přinést především zklidnění, snížení neskutečné byrokracie, uvolnění rukou kantorům a všem ostatním zaměstnancům k tomu, proč ve školách jsou – aby se věnovali dětem na poli, kde je děti skutečně potřebují - aby škola přestala být sociální úřadovnou a producentem lejster; aby škola přestala být druhým bojištěm a aby dětem přinesla alespoň bezpečné a podpůrné prostředí, když doma plápolají bojové vatry.

(inspirováno otcem)