Proběhlé volby prezidenta Bolívarovské republiky Venezuela znamenaly pro lid této latinoamerické země další z volebních vítězství. Jednalo se přitom o volby vpravdě klíčové. Venezuelané v nich nehlasovali pouze o nástupci nedávno zesnulého prezidenta země Huga Cháveze, ale o osudu celé Bolívarovské revoluce iniciované a donedávna vedené tímto velkým revolucionářem. Sociální programy zpřístupňující školství či zdravotnictví všem, rozvoj lidové moci i nezávislá a antiimperialistická politika země, to vše bylo v sázce.
Ve volbách proti sobě stáli dva hlavní kandidáti. Prvním z nich byl Nicolás Maduro, původně řidič autobusu a odborový vůdce, který se jako Chávezův dlouholetý soudruh stal jednou z vůdčích postav revoluce, venezuelským ministrem zahraničí a následně viceprezidentem země. Proti kandidátovi lidu Madurovi pak stál kandidát místní oligarchie Henrique Capriles, příslušník jedné z nejbohatších venezuelských rodin.
Výsledky voleb byly těsné, ale neoddiskutovatelné. Nadpoloviční většinu hlasů získal pokračovatel Chávezova díla Maduro, který se tak stal novým venezuelským prezidentem. Je příznačné, že na první tiskové konferenci po svém vítězství Maduro doslova prohlásil, že Venezuela v něm získala prvního dělnického prezidenta, který i nadále bude hájit věc dělnické třídy, stejně odhodlaně jako v minulosti.
Výsledek voleb odmítla opozice včele s neúspěšným Caprilesem respektovat. S podporou Washingtonu se dala na cestu snahy o destabilizaci země, vyvolávání nepokojů a pokusů o kontrarevoluční teror. Venezuela se tak stala místem násilných demonstrací, žhářství proti sekretariátům revolučních stran a sídlům volebních výborů i brutálních útoků na stoupence revoluce.
Venezuelští komunisté v této souvislosti varovali před nebezpečím nového pokusu o kontrarevoluci a fašismus. Komunistická strana Venezuely také znovu zopakovala podporu novému prezidentovi země Madurovi, kterého významně podpořila i ve volební kampani. V této souvislosti je vhodné upozornit na zvláštnost venezuelských prezidentských voleb, při kterých voliči vedle hlasování pro jednotlivé kandidáty dávají zároveň svůj hlas i některé z je nominujících politických stran, v Madurově případě mimo jiné právě straně komunistů. Tyto „stranické“ výsledky prezidentských voleb přitom nedopadly pro venezuelské komunisty nijak špatně, když potvrdily, že Komunistická strana Venezuely je, po Chávezem založené Jednotné socialistické straně Venezuely, druhou nejsilnější stranou Bolívarovské revoluce se statisíci voličů.
K pokusům o vyvolávání nepokojů se rázně postavil také nový prezident. S odkazem na své jméno řekl, že všem, kteří by chtěli destabilizovat vlast, ukáže „mano duro,“ tedy doslova tvrdou ruku. V tomto jej během prezidentské inaugurace podpořily miliony Venezuelanů v ulicích, stejně jako hlavy mnoha latinoamerických států, které se v Caracasu slavnostního aktu v zúčastnily a ocenily tak volbu venezuelského lidu.
K těm, kteří přivítali Madurovo zvolení novým prezidentem bolívarovské Venezuely, patří také čeští komunisté. I Komunistická strana Čech a Moravy je totiž přesvědčena, že v něm venezuelský lid našel nejen skutečného pokračovatele práce prezidenta Cháveze, ale i vůdce do nelehkých zápasů, které přinese budoucnost.
Milan KRAJČA,
předseda zahraničně-politické komise Ústředního výboru KSČM
(publikováno v českém levicovém deníku Haló noviny dne 25. dubna 2013)
