Legislativní zákaz kožešinových farem je populární téma. Vrací se v pravidelných intervalech s různou mírou pozornosti médií a veřejnosti. Zpravidla před volbami. Nejsem si tedy zcela jistý, zda tyto snahy nemají politický podtext. Naposledy minulý týden se nesourodá skupina poslanců „napříč politickým spektrem“ odhodlala podepsat návrh zákona z dílny aktivistů na obranu zvířat.
S touto skupinou mladých a pro věc zapálených lidí jsem se setkal již v červnu minulého roku. Nastudoval jsem si materiály Evropské komise a zahraničními právní úpravu chovu kožešinových zvířat. Abych vyslechl i druhou stranu pomyslné barikády a osobně se přesvědčil o situaci na kožešinových farmách, navštívil jsem jednu kožešinovou farmu na Vysočině.
Záměrně nejmenuji místo, název či majitele. Je to proto, že chovatelé norků či lišek žijí z obav o svoje životy a majetek v absolutní anonymitě. Jsou terčem útoků. Majitel rodinné farmy mi vyprávěl o posledním útoku, při kterém mu militantní aktivisté nastříkali norky růžovou barvou (kvůli znehodnocení kožešiny) a vypustili velkou část norků do volné přírody. Takové množství jedinců nepůvodního druhu je pro ekosystém doslova katastrofou.
Nelze ale házet všechny aktivisty do jednoho pytle, stejně jako nelze všechny odpůrce zákazu kožešinových farem považovat za fanoušky týrání zvířat.
Se znalostí všech podstatných argumentů jsem se vydal do terénu na prohlídku podmínek chovu norků na farmě a zaměřil se na negativní jevy zmiňované v materiálech Evropské komise a zahraničních studiích. V těchto intencích jsem také vedl více než dvouhodinový rozhovor s majiteli farmy.
Navštívená kožešinová farma je relativně malou farmou rodinného typu, kde před několika lety dokončili kompletní výměnu klecí tak, aby podmínky chovu odpovídaly současným českým i evropským standardům. Klece obsahují i některá vylepšení nad rámec podmínek daných vyhláškou ministerstva zemědělství. Farma je vícekrát ročně kontrolována ze strany veterinární správy a vždy byla shledána bez závad. Ani při mé návštěvě jsme s kolegy nenalezli žádné příklady uvíznutí, stereotypního chování, kanibalismu, agresivity, nemocí či úhynu. Z celkem přibližně 2000 zvířat měla povrchové zranění pouze 4 zvířata. Zranění však byla odborně ošetřena.
Jaká je tedy reálná situace s chovy kožešinových zvířat v České republice? Jsou přísně kontrolované ze strany Státní veterinární správy a jejich počet v posledních letech klesá. Pokles je sice mírný, nicméně velmi pravidelný. Každý rok v našem státě ukončí svou činnost jeden či dva takové chovy. K dnešnímu dni je v České republice už jen devět farem, v současnosti se tak u nás tímto odvětvím živí pouhá hrstka lidí. I bez dalších omezení jejich počet nadále klesá a je pravděpodobné, že postupem času dojde k uzavření zbylých chovů.
Obávám se však, že úplný zákaz chovu kožešinových zvířat by mohl vést ke vzniku nelegálních chovů, ve kterých by mohlo docházet k týrání a dalším negativním jevům. Chov kožešinových zvířat za důstojných podmínek a v souladu s platnou legislativou na ochranu zvířat by měl být především důsledně kontrolován ze strany státu, zejména Státní veterinární správou. Černé chovy, které by s velkou pravděpodobností po zavedení zákazu vznikly, by nebyly pod žádnou kontrolou ze strany státu a jeho institucí a je zřejmé, že podmínky chovu by se výrazně zhoršily. Zde se nabízí paralela s množírnami psů, které fungují načerno a zvířata se zde nachází ve velmi špatných podmínkách, bez jakýchkoliv kontrol.
Zákazem chovu kožešinových zvířat tak dle mého názoru ztratíme kontrolu nad podmínkami kožešinových zvířat v černých chovech. Navrhuji napřímit naše společné úsilí k osvětě a výchově. Tudy dle mého názoru vede cesta k postupnému utlumení a vymizení chovů kožešinových zvířat.
Psáno pro blog.idnes.cz
