Byl jednou jeden veliký, opravdu hodně veliký dům. Ten dům byl nejenom veliký, ale byl i docela hezký na pohled. V tom domě bydlelo mnoho vzdělaných
lidí i mnoho lidí, kteří sice nebyli tak vzdělaní, ale ti byli šikovní a velmi pracovití.
A ti všichni v tom velikém domě, v němž měli i dílny a továrny, kde si vyráběli vše potřebné, k němuž měli i zemědělské hospodářství, aby měli dostatek potravin, tak
ti všichni v tom velikém domě žili společně, poměrně dobře a spokojeně.
Protože to byl opravdu hodně veliký dům a jeho provoz byl dost složitý, tak
si ti lidé určili správce, který se o ten dům měl starat a platili mu za to. Ale ten správce se sice tvářil, že těm lidem slouží, ale ve skutečnosti si představoval, že mu
tam vše patří, že je vše jeho, že bez něj by to nešlo, a že ho všichni musí poslouchat.
A ti lidé byli tak naivní a důvěřiví, že toho správce nechali, aby si vše dělal po svém.
Poprvé se to ukázalo, když se zjistilo, že se do domu vetřelo množství cizích lidí, příbuzných několika cizinců, kteří v domě již před tím žili, byli to ovšem lidé, kterým se tam zalíbilo, ale vůbec nechtěli pracovat, pouze chtěli žít v tom hezkém domě. A tehdy správce - bez souhlasu pracovitých obyvatel toho domu - začal těm cizím a nepracujícím lidem dávat vše zadarmo. Když to pracovití obyvatelé zjistili
a nesouhlasili s tím, začal je (jimi placený) správce kárat, že jsou nesnášenliví a zlí,
že ti nepracující cizí lidé nejsou líní, hluční, agresivní a nepořádní, že jsou prostě pouze trochu jiní, že je to jiná kultura. A ti slušní pracující musejí být solidární s těmi nepracujícími chudáky, kteří nemohou za to, jací jsou, a musejí se s nimi podělit,
vždyť jsou přece dost bohatí.
To se těm nepracujícím moc zalíbilo, a když chtěli ještě víc a víc, byli hlučnější a agresivnější a ti hloupí pracující nic proti tomu nedělali, ani toho špatného správce nezmlátili a nevyhodili, pouze potichu nadávali, protože ten špatný správce mezitím vymyslel zákony, které chránily ty špatné…
Ale to ještě nebylo to nejhorší, co ten krásný veliký dům čekalo.
Pohádka začínala tím, že byl jednou jeden veliký dům. Ale ony také byly malé, špinavé a polorozpadlé chatrče. Ty nebyly veliké, ale bylo jich hodně. Proč byly malé, špinavé a polorozpadlé? To asi proto, že jejich obyvatelé nebyli tak vzdělaní a tak pracovití, jako obyvatelé toho velikého a hezkého domu. Spíše byli úplně nevzdělaní a od dětství byli přesvědčováni, že obyvatelé toho velikého domu jsou nepřátelé,
a že je správné je beztrestně zabíjet. A i z těchto malých chatrčí se do toho velikého domu dostalo několik lidí a od toho špatného správce dostali vše zadarmo.
Když se to dozvěděli ostatní obyvatelé polorozpadlých chatrčí, chtěli také žít zadarmo v tom krásném a velikém domě. A začali do toho krásného a velikého domu
přicházet. Ano, ten dům měl sice původně kolem dokola pevnou zeď a velká a pevná vrata proti nezvaným hostům, ale ten podivný správce se asi zbláznil a vrata otevřel a dokonce i tu zeď zbořil. Stále však hlasitě všechny ubezpečoval, že se vůbec nikdo nemusí ničeho bát, protože dokonale zajistil bezpečnost obyvatel tohoto domu.
Když však potom obyvatelé tohoto domu zjistili, že jejich bezpečí je značně ohroženo, že jejich dům začínají obsazovat vetřelci z chatrčí, a že ten jejich bláznivý správce ještě zve další a další a slibuje jim bezplatný a bezpracný pobyt, ubytování,
stravu i lékařskou péči (většina těch vetřelců totiž měla nemoci, které obyvatelé toho velikého domu již dávno vymýtili nebo je ani neznali), tak tehdy již bylo pozdě.
Ano, bylo již pozdě, protože správce opět začal ty pracovité obyvatele velikého domu - ještě důrazněji - kárat, že jsou nesnášenliví a zlí, že ti nepracující cizí lidé nejsou líní, hluční, agresivní a nepořádní, že jsou prostě pouze trochu jiní, že je to
jiná kultura. A ti slušní pracující musejí být solidární s těmi nepracujícími chudáky, kteří nemohou za to, jací jsou, a musejí se s nimi podělit.
A když se někdo postavil proti přílivu těch cizích vetřelců, poslal na něj ten bláznivý správce své údržbáře, kteří ovšem také byli placeni obyvateli toho velkého domu za to, aby udržovali ten jejich dům v pořádku.
A jak to dopadlo?
Netrvalo dlouho a cizí vetřelci, kteří chtěli vše zadarmo a chtěli stále více
a více, nebyli pracovití, ale byli bojovní a krutí, přemohli obyvatele toho velikého
a krásného domu, část jich krutě povraždili a ze zbytku si udělali své otroky.
Zanedlouho se z velikého a krásného domu stala ruina, která již vůbec nebyla krásná, ale připomínala ty rozpadlé chatrče.
Alenka: Ale dědečku, to je divná pohádka. To přece není možné, aby nějací lidé byli tak hloupí !! Vždyť i my máme okolo zahrady plot a pustíme tam jenom toho, koho chceme …
