Dnes se tu máme bavit o vývoji ČR v příštích letech. A protože mám tu možnost mluvit k mladým lidem, dovolím si mluvit o poněkud delší perspektivě, než je jedno volební období. Ostatně vždycky bychom měli myslet dál, než na čtyři roky. Vždy bychom měli myslet na to, jak naše současné konání ovlivní život příštích generací. Že to většinou politici nědělají a že to po nich voliči a média nechtějí, je velká chyba.
Já jsem velice rád, že mohu mluvit zde, na akademické půdě. A proto se nebudu věnovat aktuálním volebním tématům. Jsem velice rád, že právě před volbami mohu s vámi, s mladými mluvit o problémech, které tyto aktuální volby dalece přesahují. Protože my už spolu konečně musíme začít mluvit normálně. Bez všeho toho propagandistického balastu. Mluvit věcně, racionálně, střízlivě. Mluvit daleko více o budoucnosti, než o přítomnosti. Daleko více o otevírání nových šancí a příležitostí, než o momentální spotřebě a nejrůznějších výhodách.
Protože, řekněme si to na rovinu: tato politika, tento typ veřejné debaty se již dávno vyčerpal. Vyčerpal se morálně, protože rubem mince této politiky, politiky rozdávání dárečků voličům je ohromný rozsah korupce. Ohromný rozsah podvádění při veřejných zakázkách, zneužívání příležitostí, které s sebou logicky nese systém založený na úplatcích. Protože tu vždy jde o úplatky. Rozdíl je jenom v tom, že jednou dostanou úplatek důchodci, nebo dopraváci, jindy si je rozdělí několik úředníků a zainteresovaných firem.
Politika založená na "natahování rukou a otevírání šuplíků" se ale vyčerpala i finančně. V Maďarsku či Řecku už tato politika vedla ke státnímu bankrotu. Nás státní bankrot čeká, pokud se rychle nevzpamatujeme. Pokud nezreformujeme penzijní systém, sociální systém, zdravotnictví, aby byly dlouhodobě ufinancovatelné a nevytvářely stamiliardové deficity. Pokud rázně neomezíme rozsah státní agendy a tím i výdaje. Pokud se nepřestaneme tvářit, že dluhy státu jsou zanedbatelně malé a že se vlastně nikdy neplatí.
My už si opravdu nemůžeme dovolit déle odkládat debatu nad zásadními tématy, které ovlivní budoucnost této země. Které ovlivní hlavně vaši budoucnost. Máme totiž před sebou v zásadě jen dva scénáře příštího vývoje. Černý scénář vychází z toho, že zvítězí neodpovědnost, že zvítězí neřešení problémů. Že místo šetření budeme rozdávat další dárečky a rozpočtový deficit ve stovkách miliard se stane normou, ne krizovou anomálií. Myslím, že vy sami přinejmenším tušíte, co se pak stane.
1) Dojdou peníze na sociální dávky, na platy státních zaměstnanců atd., protože zadluženému státu už nikdo nepůjčí. Problém je to o to větší, že na finačních trzích je velký převis poptávky nad nabídkou. V čase krize vrhají vlády na trh stále více státních dluhopisů – dvojnásobek objemu, který byl před krizí. Přičemž půjčit si už lze prakticky jedině v Číně či jiných asijských zemích. I takové velké a bohaté státy s ohromným akumulovaným kapitálem jako Německo, či Velká Británie mají problémy financovat svůj deficit prostřednictvím dluhopisů. Malé země s rozvíjející se ekonomikou, jako jsme my, se mohou bez prostředků ocitnout prakticky ze dne na den. Jako Lotyšsko, které mělo dokonce menší státní dluh, než ČR. Přesto zbankrotovalo, protože mu banky přestaly půjčovat. To úplně nejmenší, co se nám stane, je zvýšení úroků, což se již děje. Přičemž už dnes platíme na úrocích 77 miliard.
2) Nebude práce, protože firmy buď neseženou kapitál a zkrachují, nebo se odstěhují do stabilnějších zemí. V zemích, kde stát špatně hospodaří, se vždy špatně podniká. Veřejné půjčky vytlačují půjčky soukromé. Předlužený stát musí zvyšovat daně. Celkový rozvrat hospodářství odrazuje investory. Nejistá budoucnost omezuje ekonomickou aktivitu. Pracovní místa ztracená kvůli dluhům nelze zachránit žádnými dodatečnými investicemi státu. Tím se pouze dále zvyšují dluhy a snižuje výkon ekonomiky a tím v důsledku i počet pracovních příležitostí. Jde o začarovaný kruh dluhů, bídy a nezaměstnanosti. Právě země, kde stát nejvíce zasahuje do ekonomiky a snaží se tak vytvořit nová pracovní místa, mají nejvyšší nezaměstnanost. Jako ono zmíněné Řecko.
3) Zkolabuje penzijní systém. Penzijní systém je už letos 30 miliard v deficitu. Situace se bude dále zhoršovat, protože v roce 2050 má na jednoho pracujícího připadat jeden důchodce. Hrozí nám mnoho set miliardové schodky, pokud něco neuděláme. Nestačí nám pouze zvyšovat věk odchodu do důchodu – to bychom museli všichni pracovat do 90 let. Pokud vy nemáte jít důchodu o žebrácké holi s penzí ve výši chudinské dávky, bude nutné, aby si každý z vás kromě průběžného systému spořil na individální kapitálový účet, kde se peníze pravidelně zhodnocují.
4) Zkolabuje zdravotní systém. Zdravotnictví se už v roce 2005 ocitlo na pokraji bankrotu. Tehdejší vláda to vyřešila plošným omezením péče o čtvrtinu, odkládáním operací, zákazem předepisovat moderní léky. My jsme to řešili regulačními poplatky, jejichž principem je solidarita zdravých s nemocnými, relativně větší zpoplatnění banální péče a přesun prostředků na nákladnou léčbu. Nechci tu obhajovat náš systém. Chci jen upozornit na to, že v principu jiné dvě možnosti nejsou. To není otázka výše financí, které do zdravotnictví přitečou. Vždy tu totiž bude problém omezených prostředků a neomezených požadavků na péči. Pak buď můžete direktivně omezit rozsah péče, nebo zavést do systému samoregulaci. Tertium non datur. Třetí možnost není.
5) Zkolabuje sociální systém. Sociální výdaje jsou největším finančním břemenem státu. Celkově tvoří povinné výdaje státního rozpočtu, včetně platů kolem devadesáti procent jeho příjmů. V loňském krizovém roce to bylo takřka sto procent. To znamená, že vše ostatní už šlo fakticky na dluh. Z toho plyne, že vysoké sociální výdaje mají za prvé největší vinu na hrozícím státním bankrotu. A za druhé, že tento bankrot se nejvíce dotkne právě sociální oblasti, která tvoří největší rozpočtovou položku. Jak už bylo řečeno, bankrotující stát bude mít problémy si půjčit. Sociální dávky nebude z čeho vyplácet, země se ocitne v chaosu, přijdou masové demonstrace.
6) Nebudou peníze na investice do budoucnosti. Na stavbu silnic a další infrastruktury. Na podporu vědy, výzkumu a vývoje. A samozřejmě – a to je vůbec nejhorší - na vzdělání. Přitom jedině vzdělání může naší malé zemi zajistit konkurenceschopnost. Lidský mozek je jediný skutečně obnovitelný zdroj, který máme. Když přijdeme o vzdělanostní potenciál, ztratíme jakoukoli perspektivu. Jestliže peníze investované do okamžité spotřeby se prostě projedí, investice do montoven výrobků přinášejí relativně malý a nejistý příjem, pak investice do vzdělání jsou zdrojem nejvysšších a nejtrvalejších zisků. O to všechno přijdeme kvůli státnímu bankrotu.
Když si toto vše uvědomíme, je na čase začít s tím něco dělat. Je na čase snažit se o jiný scénář, než je tento černý. Přičemž jsem tu mluvil o věcech, které tak jako tak nastanou, pokud neuděláme nic. Reformy v posledních třech letech katastrofu oddálily, ale definitivně nezažehnaly. Daly nám oddechový čas. Pokud bychom ale podlehli požadavkům na další zvyšování výdajů a rozdávání nejrůznějších dárečků, přijdou tyto rány dříve a s větší razancí.
Tato země má ale určitě na víc. A zaslouží si víc. Vy máte na víc a vy si zasloužíte víc. Řešení je v principu jednoduché. Je třeba razantně seškrat výdaje a omezit naši aktuální spotřebu. Není přece normální, aby země, která je relativně bohatá, spotřebovavávala pravidelně o několik procent více, než vydělá. Mohou za to samozřejmě mandatorní, čili povinné výdaje. Když se podíváte, kolik stát vybírá z daní a kolik utrácí za sociální dávky, za penze, za platy státních zaměstnanců, pak zjistíte, že povinné výdaje spolknou 90 procent daňových příjmů. V dobrém roce. V loňském krizovém roce to bylo dokonce 110 procent! Samozřejmě, stát má i jiné, než daňové příjmy, třeba z pronájmů, nebo z privatizací, či z evropských fondů. Ale myslím, že stát by měl umět své běžné výdaje financovat z běžných příjmů, které se odvíjejí od toho, kolik se v naší zemi ten který rok skutečně vyprodukuje. Ne doslova projídat mimořádné příjmy a ještě se zadlužovat.
Zatímco my, relativně bohatí, děláme dluhy, chudí lidé v Asii i z toho mála, co mají, dokáží uspořit a financovat náš rozmařilý život. Pokud se to snad někomu nezdá nemravné, pak si buďmě všichni jisti, že je to hloupé. Možná si tím zajistíme pár let bohatýrského života navíc. Ale o to tvrdší bude dopad. Dluhy se totiž platí, ne že ne. A to i s úroky. Jak jsem řekl, dnes jsou ty úroky 77 miliard. Za patnáct let to dělá bilion, tedy celou dnešní výšku dluhu. Přičemž platíme jenom ty úroky, protože na splátku jistiny nemáme. Když budeme pokračovat, výše úroků se znásobí a jednou nás ty dluhy zavalí. Pak budeme muset pod kuratelou MMF škrtat platy a dávky ne o procenta, ale o desítky procent. Jako v Řecku. Ale i ve Velké Británii snižují státním zaměstnancům odchodné až o desítky tisíc liber.
To je přece opravdu hloupé. Daleko chytřejší je dnes ušetřit pár procent, malinko si utáhnout opasek, vyrovnat veřejné finance. Odložit momentální spotřebu a uspořené prostředky investovat do budoucnosti. Místo zvyšování dluhů zvyšme náš vzdělanostní a inovační potenciál. Oněch 77 miliard, jimiž splácíme náš dluh, je o něco víc, než dvě procenta HDP. Přesně tolik, kolik nám chybí na investicích do vědy a výzkumu, abychom dohnali světovou špičku, jak co se týká bohatství a prosperity, tak kvality života. Protože je velký rozdíl, jestli si vyděláváte díky milionům tun oceli a uhlí, nebo jestli většího efektu dosáhnete exportem znalostí a sofistikovaných výrobků. Musíme změnit strukturu průmyslu, musíme naši sílu zakládat na inovacích, ne pouze na tradici. Jsou země, které to dokázaly a neměly lepší výchozí podmínky, než my. Například Finsko.
Toto je tedy optimistický scénář. Scénář založený na tom, že si nebudeme lhát do kapsy. Že si otevřeně řekneme, jak na tom naše země je. Jak jsou na tom okolní země. Kudy se bude ubírat svět. A mohl bych tu hodiny mluvit o tom, jak se světová rovnováha vychyluje v neprospěch Západu a ve prospěch Východu. Právě kvůli našim dluhům. A když si to vše otevřeně přiznáme, začneme to řešit. My prostě musíme omezit naši spotřebu a zvýšit investice do budoucnosti. Není jiná cesta. Opakuji: Není jiná cesta.
Myslím si, že toto by měli pochopit všichni. Všichni by se na tom měli shodnout. Všichni by měli hledat způsoby, jak tohoto cíle dosáhnout. Měly by za ním jít všechny politické strany. Protože jde o nadstranický zájem. Měli by ho podpořit mladí, střední generace i senioři. Protože jde o zájem všech generací. Měli by ho uznat jako oprávněný bohatí, střední třída i sociálně slabí. Protože jde o společný zájem všech sociálních vrstev.
Jsem přesvědčen, že skutečný politický, ideologický a společenský souboj by se měl odehrát až pod úrovní onoho zásadního sdělení, které zní: "Musíme šetřit a myslet na zadní kolečka". Já se tak rozhodně zachovám – už kvůli svým dětem. Nejsem ovšem takový idealista, abych věřil, že se tak na politické scéně zachovají všichni. Doufám však, že vy ještě takovými idealisty jste. A že se o takový přístup budete snažit. Už kvůli sobě. A kvůli svým vlastním potenciálním potomkům. Protože vy budete brzy psát scénáře příštího vývoje. Budoucnost začíná tady a teď.
