Dnes je svoboda slova věcí, o jejíž důležitosti nikdo nepochybuje. Názorové politické spektrum tak má dostatek prostoru k tomu, aby se mohlo prezentovat. Bohužel, stále patrněji se začíná prosazovat trend, který se snaží výše zmíněnou svobodu oklešťovat.
Není zpochybňována sama svoboda slova, ale jsou dehonestováni nositelé názorů, stojících mimo oficiální proud. Své by o tom mohla vyprávět SPD Tomia Okamury, která se díky tomu často stává terčem nevybíravých útoků ze strany různých médií.
Svobodu slova je deviza vyžadující ochranu. Musí ji však ruku v ruce provázet odpovědnost těch, kdož jí užívají. Nesmí být nástrojem likvidace politických oponentů, či prostředkem k ničení neoblíbených politiků.
O médiích se hovoří jako o „sedmé velmoci“. Média jsou mocnou zbraní, která může utvořit novou hvězdu nebo naopak srazit do propasti leckterou celebritu.
Snahou opravdového novináře musí být za všech okolností hledání pravdy bez ohledu na politické preference. Vzorem nám může být E.E.Kisch, který ač byl přesvědčeným komunistou, ve své práci se řídil mottem: „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“. Bohužel, dnešní praxe je zcela jiná…Jistý americký žurnalista prohlásil: „Svoboda tisku končí u jeho vlastníků“Je k tomu třeba něco dodávat?
Kritika neprofesionální práce žurnalistů rozhodně není útokem na svobodu slova, jak se mnozí snaží tvrdit. Podložená kritika totiž napomáhá k budování vyšší kvality demokracie, které jsou i novináři nedílnou součástí.
Mezi média, obzvlášť citlivá na vznesenou kritiku patří především Česká televize. Tato instituce financovaná prostřednictvím koncesionářských poplatků každou takovou aktivitu označuje jako útok na nezávislost, veřejnoprávní charakter a údajnou snahu o omezení svobody slova. Je však třeba zmínit, že veřejnoprávnost, nezávislost a svobodu slova nelze směšovat s právem na šíření úmyslné lži, dehonestaci a likvidaci případných kritiků. O tom, že to není tvrzení z říše fantazie vypovídají i reportáže některých pořadů ČT, stojících na vyložených lžích či polopravdách, jejichž cílem je každého kritika zničit a ty (případné) budoucí razantně varovat! Tomio Okamura je jasným příkladem, dosvědčujícím toto tvrzení.
V zájmu zvyšování kvality naší demokracie je však třeba médiím v čele s Českou televizí neustále připomínat, že se svobodou slova musí kráčet ruku v ruce i odpovědnost. Pokud je totiž běžnou praxí, že osoba postižená likvidační lží musí na svou rehabilitaci čekat v důsledku vleklých soudních řízení i několik let, pak něco není v pořádku.
Je neduhem naší justice, že dovolání se cti je běh na dlouhou trať a tak když už se poškozený po letech dočká satisfakce v podobě omluvy, těžko mu pár řádků na straně 32 vrátí ztracené roky a případnou zničenou kariéru.
Na závěr mi tedy dovolte jedno konstatování: „jde-li Vám milí novináři opravdu o kvalitu naší demokracie, musíte jí bránit jen čistými prostředky. S pravdou je to totiž jako s křišťálovou studánkou. Kápnete-li do ní trochu splašků, nikoho už neosvěží. V lepším případě mu přivodí zažívací potíže, v tom horším ho může i zabít…“
